O kulturní vyžití při stavbě Orlické přehrady nebyla nouze, životní podmínky byly horší

14. listopadu 2021 (18:02)

foto: Jan Kouba/se souhlasem

Orlická přehrada - betonová stavba, o které se mluvilo již od začátku 20. století. Dlouho však bylo jen u slov a lidé pomalu přestali věřit, že to inženýři myslí se stavbou vážně. Od projíždějících vorařů měli sice "lidé od vody" vždy pravidelný přísun informací, ne pokaždé se k nim však dostávaly ty zaručené. Kolem roku 1950 se však už i v té nejzapadlejší usedlosti vědělo, že přehrada bude. Nikdo tehdy neměl na přemýšlení příliš času, kolo událostí se začalo točit velmi rychle.

Přehrada sice vzala domov tisícům lidí, ale také jim nabídla slušně placenou práci. Přicházeli sem mlynáři, rolníci a kameníci. Pracovala zde i většina propuštěných horníků z příbramských dolů. Opustili své původní řemeslo a stali se z nich „přehradáři“. Lidé z okolních osad docházeli pěšky, autobusy se do rozbahněných osad nedostaly. Ti přespolní byli na stavbu sváženi z Příbrami, Milína, Milevska, Sedlčan a Prahy.

Zemědělci odešli za prací na přehradu, hospodářství obstarávaly ženy
Na přehradě pracovali i zemědělci. Ti však byli přijímáni jen na dobu určitou. V době zvýšených zemědělských prací přicházeli na stavbu unavení a nepozorní, zavinili tak vysokou úrazovost. Když vrcholila sklizeň, měli rovněž velkou absenci. Práci v lesích a v hospodářství tehdy zastávaly ženy.

Nepříliš dobrou reputaci měli i mládežníci, kterých bylo v roce 1956 na stavbě kolem čtyř stovek. Byli kritizováni za „dlouho držené svačiny, „padla“ již před čtvrtou hodinou a slabý pracovní výkon.“

Náboroví pracovníci lákali na bohatý kulturní program
Současně s výstavbou Orlické přehrady byly v plném proudu i práce na přehradě Lipenské. Pracovních sil tak příliš nezbývalo. Náboroví pracovníci se museli činit. Nové zaměstnance lákali především na bohatý kulturní program a plnohodnotné trávení volného času. Na stavbě se pravidelně konala kulturní vystoupení, knihovny byly plné knih o velkých stavbách komunismu SSSR.

Hodovalo a tančilo se až do rána
Velmi rozšířené byly pijácké taneční zábavy. Hodování se mnohdy protáhlo i na několik dní. Každou neděli a čtvrtek se na přehradě konaly filmové projekce, na které mohli i lidé z okolních osad. Ti přicházeli většinou ze zvědavosti, neboť v kině ještě nikdy předtím nebyli. Kolovaly o nich posměšné historky. Jednou z nich je příhoda o dvou ženách, které si během promítání neporadily se sklápěcími sedadly, a tak po celou dobu promítání klečely.

Pamětníci vzpomínají na pouť, která se v roce 1956 uskutečnila v Těchnici. Přišli na ní i přehradáři a vůbec nevadilo, že se kolotoč kvůli poruše netočil a taneční zábava se nekonala. I tak se do půlnoci stačily vypít všechny zásoby piva.

Ředitel nutil dělníky sportovat
O smysluplnější trávení volného času se postaral ředitel stavby Alois Kraus, který sem přišel z právě dokončené Slapské přehrady. Sám byl aktivním sportovcem a zúčastňoval se lyžařských závodů. Dělníky nutil po práci také sportovat.

U svých podřízených byl velmi oblíbený. Nikdy se nad nikým nepovyšoval, lidé za ním mohli s čímkoliv přijít pro radu. Tvrdil, že kolektiv je nutné budovat i psychicky. Ze svých zkušeností věděl, co se může stát, když jsou zaměstnanci nespokojeni. Poskytl dělníkům nevídané sociální zázemí, kladl důraz na dobré pracovní podmínky. Přestože odmítal vstoupit do strany, díky svým schopnostem měl důvěru.

Mládežníci měli od roku 1958 na výběr z osmi zájmových kroužků. V létě se na motorkách jezdilo na týdenní zájezd do zahraničí, v zimě se v rámci vodáckého kroužku vyráběly pramice. Bylo zde i družstvo potapěčů. Oblíbený byl kroužek sportovní a brokové střelby, ve Zbenických Zlákovicích byla střelnice na asfaltové holuby. Sportovní klub Tatran připravoval nácviky na spartakiády.

O volnočasové vyžití nebyla na přehradě nouze. O životních podmínkách přehradářů, zvláště v samotném počátku stavby, se dostupné prameny však příliš lichotivě nevyjadřují. Píše se o patnácti stovkách dělníků bez dostatečného přísunu pitné vody, bez topení, bydlící v dřevěných barácích a „všude bláto až po uši“. Organizace práce zpočátku vázla, na staveništi vládl velký chaos. Dělníci často neměli práci a museli si brát dovolené. Stavba se rozbíhala jen velmi pomalu. Metody, které stačily k vybudování Slapské přehrady, byly na Orlík již nedostačující.

Přehrady na Vltavě byly v době komunismu jedním z prostředků, jak dosáhnout lepších zítřků. Na stavbě té Orlické se podílelo na dva tisíce lidí. Mužů, ale i žen. Autobusy sem každý den svážely dělníky z širokého okolí. Přehradu však svorně budovali i ti, kteří díky ní přišli o střechu nad hlavou. Ti, kteří museli přihlížet, jak jejich rodný dům a hospodářství mizí pod vodou. Peníze už tenkrát hýbaly světem, a tak ruce k dílu přiložili i lidé, kteří celý tento megalomanský projekt zpočátku tak nenáviděli. Zda byly slušné výdělky dostatečnou náplastí na jejich smutné duše, nikdo neřešil.

Pod staveništěm přehrady na levém břehu Solenic bylo vybudováno rozsáhlé sídliště. Další vzniklo v Milíně, odkud byli zaměstnanci ze 104 bytových jednotek pravidelně sváženi na staveniště. Ubytovací kapacita však byla stále nedostatečná, a tak ve Zbenických Zlákovicích vyrostlo šest dřevěných bytovek.

Místa bylo málo, bydlelo se po čtyřech
V pokoji o rozměru 4,2 x 4,2 m bydleli vždy čtyři zaměstnanci. Ubytovny postrádaly šatny, veškeré ošacení se odkládalo do skříněk na chodbě. Nebylo místo ani pro skladování potravin. Na každém podlaží byla jedna společná kuchyňka, která sloužila bezmála padesáti lidem. Do pokojů sice časem přišly plechové stolky pro elektrické vařiče, ty však zabíraly cenné místo.

Ubytování v dřevěných ubikacích bylo zdarma, ložní prádlo se měnilo jednou za 14 dní a každý dělník měl k dispozici tři přikrývky. V jedné místnosti mohlo být nejvýše pět zaměstnanců. Jednou za měsíc se dělaly preventivní dezinfekce, k žádné velké epidemii naštěstí nikdy nedošlo.

Na jídle se šetřilo
Přípravu pokrmů měl od roku 1957 na starosti národní podnik Restaurace a Jídelny. S jeho vyvařováním však byla velká nespokojenost. Vedoucí podniku Josef Neruda, který sem přišel z Prahy, byl sice zkušený a zaměstnával více než 45 zaměstnanců, uspokojit dva tisíce hladových krků však nedokázal. Krátce po svém nástupu byl zatčen za nekalé obchodování s masem, šizení jídel a chybějící účetnictví. Byl odsouzen na šest let nepodmíněně. I po výměně hlavního šéfkuchaře si však lidé stěžovali na špínu, zapáchající jídlo a malé porce.

Jídelna pojmula až šest set strávníků, ke vzdálenějším pracovištím vozil jídlo speciální vůz. Byly tu čtyři okénka pro dělníky a páté pro „panstvo“, kde stál oběd i třicet korun. Běžná cena oběda byla 3,20 korun. Snídaně stála korunu a skládala se převážně z čaje nebo kakaa, housek a rohlíků, ale i buchet a vánočky. Večeři, hlavní jídlo dne, bylo možné pořídit od 3,80 korun za porci. Kromě jídelny tu byla cukrárna a kavárna.

Vedle výdejních okének byla vždy dlouhá fronta na pivo. Pivo se smělo pít, ale pouze sedmistupňové, a nikoliv během práce. Žádný jiný alkohol nebyl na pracovišti povolen.

Vydělané peníze bylo kde utratit
Pro občerstvení hostů a různých delegací sloužila restaurace Jednoty Příbram v kulturním domě. Jednota zajišťovala i chod obchodního domu. Nabízela potravinářský, mlékárenský a řeznický sortiment.

Jak to bylo s úrovní obchodního domu, si však nelze dělat větší iluze.

Časopis Orlická přehrada otiskl stesk žen, které přišly s článkem adresovaným Jednotě Příbram: „Vážený soudruhu řediteli! Zveme Vás častěji k nám na přehradu. Nejen, abyste věděl, jak budujeme, ale hlavně proto, že z Vaší návštěvy máme vždy užitek. Je zajímavé, že když Vy k nám přijedete, je zajištěn dostatečný přísun nejen ovoce a zeleniny a dnes již i nových brambor, avšak jindy, když tu nejste, přísun vázne. Na přehradě Orlík 26.6.1958 Pracující ženy.“

Pracujících žen tu bylo kolem dvou set. Většinou to byly manželky stavbařů, ale i svobodné ženy. Pracovaly v kancelářích či u měřičů, bydlely ve zvláštních bytovkách. Bezdětní manželé dostali garsonku se základním vybavením, rodiny s dětmi byty větších rozměrů. I přes mezery ve stravování a nelehké životní podmínky stavbařů byla jejich pracovní morálka velmi dobrá. Během sedmi let bylo oceněno 1300 nejlepších pracovníků a uděleno 11 státních vyznamenání. Stavba získala několikrát Rudý prapor vlády a jiná uznání. Motivační program na stavbě Orlické přehrady fungoval dobře.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz

autor: Tomáš Pečenka