Nový vedoucí lékař urgentního příjmu: Jsem rád, že jsem právě v Příbrami

Příbramská nemocnice a její urgentní příjem získaly na začátku roku významnou posilu v podobě MUDr. Pavla Poláčka, který se stal vedoucím lékařem urgentního příjmu. MUDr. Poláček má bohaté zkušenosti z předchozích pracovišť, které mu umožňují získat nadhled a nezávislé hodnocení zdejších provozů a procesů. Jaký je typický pacient urgentního příjmu, co pro něj představuje největší riziko v budoucích letech a jak z toho ven? To jsou témata, kterým jsme se věnovali v následujícím rozhovoru.

Jste novou tváří příbramské nemocnice, můžete se na úvod představit?
Jmenuji se Pavel Poláček, je mi 55 let a pocházím z jižních Čech. Lékařskou fakultu jsem vystudoval v Praze, po promoci jsem deset let pracoval na interně v Písku, kde jsem poznal pana náměstka Dvořáka (náměstek pro zdravotní péči v ON Příbram – pozn. redakce) a vrchní sestru urgentního příjmu paní Houdkovou. Právě oni jsou jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl pro Příbram.

Dále jsem působil ve Všeobecné fakultní nemocnici, na částečný úvazek krátce v ÚVN a na dvou pracovištích v Německu a nakonec jsem přes pracoviště prémiové péče v Praze zamířil do Příbrami.

Máte i specializaci na kardiologii. Je to něco, čemu byste se chtěl věnovat i v Příbrami?
Původně jsem přišel primárně kvůli urgentnímu příjmu, nicméně s panem náměstkem Dvořákem jsme se bavili i o tom, že pokud bude prostor a zájem, rád bych se věnoval i kardiologii. Nyní je nicméně mou prioritou urgent.

Jste vedoucím lékařem urgentního příjmu. Jak ten příbramský vnímáte?
Mám možnost srovnání například s Ústřední vojenskou nemocnicí, kde jsem od května pracoval na částečný úvazek. Můj dojem je, že obrat pacientů v Příbrami je daleko větší, a to přitom na výrazně menším prostoru. Skoro bych řekl, že až dvojnásobný. Je to tu tedy i výrazně živější.

A co se týká kvality péče?
Kvalita poskytované péče je naprosto srovnatelná s velkými pražskými nemocnicemi. A nemyslím si, že to platí jen pro urgent, ale pro příbramskou nemocnici jako celek. Příbramská nemocnice poskytuje péči, na kterou je vybavená, na úplně stejné úrovni jako nemocnice v Praze. To, že pražské nemocnice poskytují i další vysoce specializované výkony, neznamená, že by tam pracovali „lepší“ lékaři.

Jaký je typický pacient urgentního příjmu?
Jednoznačně geriatrický pacient. Asi bych nesouhlasil s tvrzením, že za několik let vybuchne demografická bomba a české zdravotnictví narazí do zdi. Podle mě ta bomba už vybuchla a my jsme těsně před tou zdí.

Je podle vás nějaká cesta, jak se té zdi vyhnout?
Pro populaci jednoznačně hýbat se. To se mi potvrzovalo i na předchozím pracovišti, kde jsme pečovali většinou o zdravé lidi. Byla to velmi specifická klientela se silným zájmem o své zdraví, ale i tam se jednoznačně ukazovalo, že největším nebezpečím není cholesterol, vysoký tlak, cukrovka ani obezita, ale nedostatek pohybu.

Těm klientům jsem vždy říkal, že v osmdesáti letech přestává být zásadní, jaký máte cholesterol, cukr nebo tlak – rozhodující je, jestli vás unesou nohy.

Pro české zdravotnictví, mám-li hovořit z pohledu okresní nemocnice to znamená vybudovat robustní systém ambulantní péče, především rozšířit služby domácí péče a péče ošetřovatelské, aby tato plynule navazovala na péči poskytovanou na akutních lůžkách.

Hodně se hovoří o zneužívání zdravotnického systému, zejména ve smyslu nadužívání urgentního příjmu. Jak to vnímáte?
Urgentní příjem není jen hala s lůžky a monitory, ale zahrnuje i akutní ambulance interny, ortopedie a chirurgie. Zatím nemám pocit, že by tam převážně chodili lidé, kteří tam vyloženě nepatří.

Co mě spíše překvapuje, je velkorysost, s jakou jsou pacienti přiváženi záchrannou službou. Chápu, že vyžadují ošetření v nemocnici, ale velmi často mám pocit, že by nemusela jet posádka se školeným záchranářem a postačila by převozová služba. To je služba, kterou by české zdravotnictví mělo více nabízet. Obecně soudím, že kapacity českého zdravotnictví jako celku jsou dostatečné, jen jsou neefektivně využívány.

Jaké jsou plány rozvoje urgentního příjmu?
Za ten měsíc v Příbrami vnímám, že nemocnice nečeká pasivně na to, co „přijde z ministerstva“, aby se to pak „nějak udělalo“. Mám pocit, že je tu hodně lidí, kteří se snaží podmínky pro práci aktivně zlepšovat a nečekají na impulzy zvenčí. To je tady znát a je to velmi důležité.

Co se týká samotného urgentního příjmu, často se potýkáme s návraty pacientů, kteří jsou natolik chronicky nemocní, že jsou už v podstatě nevyléčitelní. Nejsme jim schopni vrátit zdraví a klademe si otázku, zda má smysl využívat všechny možnosti, které současná medicína nabízí. Velmi důležitá je paliativní péče, která zde pod vedením prim. Závady dobře funguje, zejména u onkologických pacientů. Existuje ale i velká skupina chroniků – například s pokročilým srdečním selháním, demencí či jinými onemocněními – u nichž je zřejmé, že se jejich stav bude zhoršovat bez ohledu na léčbu. Právě zde narážíme na limity smysluplnosti medicíny.

Rádi bychom zavedli systém, který nás povede k včasnému zamyšlení nad prognózou nemocného a zaujetí jasného názoru, zda při dalším zhoršení pacienta např. přijímat na intenzivní péči nebo resuscitovat. Nejde o šetření nebo snižování objemu péče, ale o to neposkytovat péči, která je pro pacienta spíše škodlivá a snižuje kvalitu jeho života.