Nejnáročnější práce operátora?

TANR, „vyšší dívčí“ všech operátorů

Ne každý si při pohledu za spěchajícím sanitním vozem, nebo při průjezdu okolo nehody, kde vidí záchranáře v akci, uvědomuje, že záchrana životů začíná mnohem dřív. Ve velké místnosti daleko od zdravotně indisponovaného člověka. Ta bez nadsázky vypadá jako operační středisko řízení letového provozu. Moderní vybavení, mnoho barevných informačních panelů, ale hlavně 10 osob v modrých uniformách, u kterých začíná každá záchrana lidského života ve Středočeském kraji.

Dispečeři na tísňové lince řídí chod záchranky, a to od prvního telefonátu na linku 155, přes vyslání a navigování sanitek na místo události, až po předání pacienta v nemocnici. Zdravotnické operační středisko je jedním z nejdůležitějších článků záchranky už jen proto, že zde dochází k prvnímu kontaktu s člověkem v tísni. Denně tak ve dvanáctihodinových směnách vyřídí operátoři až 1500 hovorů, z čehož je zhruba 500 hovorů od volajících na linku 155, ta zbylá část jsou například volání s ostatními složkami IZS nebo komunikace se zdravotnickými zařízeními, kam se pokouší udat transportované pacienty. Mnohdy neúspěšně.

Práce operátora není snadná. Při kontaktu s volajícím, který je často v pro něj v neobvyklé a krizové situaci hysterický, sprostý a není schopen se soustředit, je to právě hlas, klid a rozhodnost operátora, co dá laické záchraně zdraví a života ten správný směr. Operátor musí, v co nejkratší době získat informace, které umožní výjezd sanity. Zároveň začíná vést volajícího v poskytování první pomoci a ten se tak stává do příjezdu posádek de facto součástí záchranného týmu. Na jejich spolupráci záleží, zda postižená osoba přežije a nebo jaké zdravotní následky si ponese.

Nejnáročnější je jistě poskytování tzv. TANRu – telefonicky asistované neodkladné resuscitace u pacientů se srdeční zástavou, při které operátor navádí volajícího v postupu resuscitace. Letošní rok už bylo dispečery poskytnuto 1 120 takových podpor. Školení operátoři jsou schopni vyhodnotit situaci a zvolit správnou motivační taktiku. Některý laik kromě odborných rad potřebuje klidnou podporu, ale jsou i takové případy, kdy musí operátor skoro křičet a udělovat velmi důrazně pokyny, aby volající osoba v šoku nebo jinak indisponovaná začala smysluplně spolupracovat.

Resuscitace může mít totiž úspěch jenom v případě, že je prováděna správně, ale hlavně je poskytnuta včas. Mozek bez přísunu kyslíku vydrží zhruba 3-5 minut, pak začne postupně docházet k jeho nezvratnému poškození. Průměrné dojezdové časy středočeské záchranky se pohybují na hranici 9 minut, což je čas jistě nadstandardní, ale i tak výrazně za hranicí toho, co mozek bez okysličení snese.

Tento boj o něčí život je pro operátory stejně stresující a emocionálně vypjatý jako pro volající laiky. Operátor nemá možnost vidět na vlastní oči, co se na místě děje, a musí důvěřovat tomu, že volající spolupracuje. Pocit úlevy, když operátor slyší na druhé straně hlasy záchranářů, kteří převezmou pacienta, je pro něj jistě takřka osvobozující.

„Patřilo by se poděkovat všem, kteří se podílejí na záchraně lidského života. Pro pracovníky našeho operačního střediska a záchranáře obecně je to součást jejich náročné profese, do níž přinášejí svůj altruizmus, ale ze strany laické veřejnosti se jedná o projev čistě občanské sounáležitosti a lidskosti,“ uvedl ředitel středočeské záchranky Ing. Jaromír Bureš.