Navštívil osm států, prošlapal jedny boty a přežil otravu jídlem

Když se před třemi lety chystal do Santiaga de Compostela, nenašel se nikdo, kdo by šel s ním. Vydal se tedy na cestu sám. Nakonec zjistil, že mu to tak vyhovuje, že je to ta nejsvobodnější varianta a že není vůbec špatné si od lidí občas odpočinout. Minulý týden se Matěj Kratochvíl vrátil z cesty na nejsevernější cíp Evropy. Vyrazil opět sám, pěšky a bez stanu.

Cesta z Příbrami na mys Knivskjellodden mu trvala 129 dnů. S patnáctikilovým batohem ušel přes 4500 kilometrů, navštívil osm různých států, prošlapal jedny boty a přežil otravu jídlem.

Zítra má přednášku na Jihočeské univerzitě, ale ještě předtím se zastavil u nás v redakci. Tak jsme ho vyzpovídali.

Jak ses na cestu připravoval?
Plavu, chodím do posilovny, ale žádný speciální trénink jsem neměl, to je nesmysl. Nedá se to natrénovat, musíte si na tu zátěž zvyknout. Já si na tu bolest a váhu batohu zvykal tři týdny.

Co na to Tvoje rodina?
Už si zvykli. Nechtěli ale, abych šel přes Rusko. Děda mi říkal, že jakmile překročím hranice s Ruskem, tak budu muset pořád někoho uplácet. Ale tak to vůbec nebylo.

Proč zrovna na sever?
Vždycky jsem chtěl vidět Skandinávii. V každém státě jsem si vytyčil místa, kam prostě musím. Jen ve Švédsku jsem žádný takový bod neměl. Nakonec jsem ale neodolal a podíval se na jejich nejvyšší horu Kebnekaise. Zašel jsem si jen 500 kilometrů, takže relativně po cestě.

Cestoval jsi přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Švédsko, Finsko a Norsko. Jak ses s místními dorozumíval?
Trošku problém byl v Litvě a Lotyšsku. Tam mají všeobecnou averzi vůči Rusům a nechtěli vůbec komunikovat rusky. V Polsku si zase mysleli, že jsem Ukrajinec. Nejlépe se mi dorozumívalo v Norsku a Švédsku, tam umí anglicky i starší generace.

Jak na Tebe domorodci reagovali?
Mám pocit, že snad ve všech postkomunistických zemích se lidé bojí cizinců, jsou hodně nedůvěřiví. V Polsku na mě třeba místní pořád zírali. Asi to tam není úplně běžné, že by se tam procházeli lidi s batohem. Jinak na mě byli všude hodní.

Kde ses stravoval?
Většinou jsem si jídlo koupil v marketu a pak jsem jedl po cestě. V Polsku to bylo všechno levné, tak jsem zašel i do restaurace. Původně jsem si v každém státě chtěl zajít do restaurace na jejich místní jídlo, to mě ale ve Skandinávii rychle přešlo kvůli cenám.

Ochutnal jsi nějaká netradiční jídla?
V Litvě jsem ochutnal zeppeliny, to je jejich národní jídlo. Jsou to plněné bramborové knedlíky masem s koprovým dresinkem.  Kopr tam dávají snad ke všemu. V Rusku jsem si dal tu jejich studenou polévku.

Měl jsi po cestě nějaké zdravotní problémy?
V Rusku jsem dostal otravu jídlem, asi po uzbekistánském guláši. Nebo možná z vody, nevím. Ten den jsem si naplánoval 55 kilometrů. Ušel jsem ale jen 45 a pak už to dál nešlo. Posledních deset kilometrů jsem se nechal svézt. Trvalo to tři dny, byl jsem úplně mimo. Nakonec se o mě postarala jedna rodina. Tři noci jsem u nich přespal, zajistili mi doktorku, která mi doporučila antibiotika. V Rusku jsou antibiotika bez předpisu, já jsem je ale nakonec nepoužil, trošku jsem se bál.

Měls někdy pocit, že to nedáš?
Krizi jsem měl v norských horách u hranic se Švédskem. Všude sníh a já už měl zničený boty. Šel jsem po zasněžených kamenech a pořád jsem padal. Den předtím jsem spal venku, byla mi strašná zima, všechno jsem měl mokré. Tak jsem deset minut jen křičel, nadával a vztekal se. Když jsem se pořádně vyřval, popadl jsem batoh a šel jsem dál.

Skandinávie je plná medvědů. Nebál ses?
Vůbec ne. Je ale pravda, že když jdete na severu lesem, tak více vnímáte okolní zvuky. Vůbec netuším, co bych dělal, kdybych potkal medvěda. V létě ale naštěstí medvědi nejsou nebezpeční. To jen v zimě, když mají hlad, tak jdou blíže k lidem.

Problém s úředníky. Byl?
Třeba hranice mezi Ruskem a Finskem se nesmí přejít pěšky, musíte použít nějaký dopravní prostředek. Já přišel k hranici lesní cestou a stalo se, že jsem úplně minul kontrolní bod a z lesa jsem vylezl až tam, kam se pěšky nesmí. Sebrali mi pas. Po třech hodinách se konečně dostavil někdo, kdo uměl anglicky. Musel jsem mu desetkrát vysvětlit, kde jsem se tam vzal. Nakonec pochopili, že nejsem žádný uprchlík, stopli mi nějakého Fina a zajistili mi převoz přes hranice.

Cestuješ bez stanu. Nějaký zážitek z noci?
Hodně jsem nocoval v rozpadlých opuštěných domech. V Estonsku se mi stalo, že do domu, kde jsem spal, vletěli v noci vandalové, proběhli kolem mě a začali tam něco ničit. Když si mě všimli, že tam ležím, byli na mě dost ostří. Ale když jsem slíbil, že druhý den ráno odejdu, nechali mě být.

Na kolik Tě cesta vyšla?
Se všemi náklady mě to stálo něco pod 100 tisíc korun, z toho zpáteční letenka vyšla na 6 tisíc.

Máš nějaký cestovatelský sen?
Podívat se do Japonska. Prošel bych ho z jihu na sever a zpět. Japonsko je rozdělené do částí a každá z nich je něčím zajímavá, i ceny jsou diametrálně rozdílné. Zajímá mě jejich kultura, když byli takovou dobu odstřihnuti od zbytku světa.
 
Procestoval spoustu zemí, ale stejně pořád tvrdí, že nejhezčí ženy jsou v Čechách. Přítelkyni momentálně nemá, ale i kdyby ji měl, stejně by prý odcestoval sám. Baví ho procházet státy, kam by normálně na dovolenou nikdy nejel. Proto je také rád, že neposlechl svého dědu a nevynechal Rusko. Jeho příští cesta bude na jih. Nejjižnější cíp Evropy není podle Matěje kilometrově zas tak daleko.