Modrá sajdka příbramských závodníků má pod kapotou 130 koní

Úvodní foto: Řidič Jiří Huml (1961) se svým spolujezdcem Vojtou Humlem (1996) na svém stroji.

Mezi účastníky „Nepomuckého trojúhelníku“ rozhodně nebude chybět slavná příbramská sajdkárová dvojice ve složení řidič Jiří Huml a spolujezdec Vojta Huml.
„Humlíci“, jak jim kamarádi a známí říkají, závodí v silničních sajdkárách od roku 2010. Původně jezdil Jiří se svým starším synem Tomášem, v roce 2014 jako svého spolujezdce angažoval mladšího Vojtu. Ve své kategorii patří tato dvojice mezi českou špičku a často je vídáme na stupních vítězů. Závodů, které jezdí buď na přírodních okruzích, nebo závodů do vrchu, se účastní v kategorii veteránských sajdkár třídy Z – tedy strojů vyrobených do roku 1978. Na své „sajdce“ mají číslo 75, které bylo Jiřímu přiděleno už v době, když ještě jezdíval motokrosové sajdkáry na Mistrovství Evropy. Později, když si kupovali svoji první silniční sajdku, shodou okolností se sedmdesát pětkou na kapotě, se rozhodli, že právě tohle bude „jejich šťastné číslo“.

S jakým strojem vyrážíte za závody?

Jiří: Jezdíme v sajdkáře Konny, ve které je v rámu značky Windle zabudovaná replika motoru König 700. Jedná se o dvoutakt, čtyřválec, s výkonem cca 130 koní.

Vojta: Zrenovovali jsme si ji sami. Motor, který jsme sehnali, se původně používal do lodních kluzáků, ale v 70. letech výrobce motor předělal pro použití v motorkách a sajdkárách. Kapoty jsme navrhli tak, aby sajdka měla ty tvary, které historicky odpovídají době, ve které jezdila.

Jiří: Sajdkáry jsou kusovky, není to žádná sériová výroba. Co kus, to originál. Navíc - staví se podle výšky řidiče, resp. podle jeho délky nohou.

Sezóna začíná v dubnu, končí v září. Jak moc je náročná?

Jiří: Vloni jsme jeli 13 závodů, letos už máme za sebou Landshaag (Rakousko), Schleiz (Německo), v Čechách Jičín a také rakouský Julbach. Teď nás čeká právě Nepomucký trojúhelník, německý Lückendorf, slovenský Trenčín, pak Hořice, Branná a Holíč. Kromě požadavků na fyzičku je sezóna náročná i na přípravu stroje.

Sajdkára má tři kola, nemá volant, ale řidítka, a spolujezdec musí být při jízdě hodně aktivní. Jak se na tom vlastně jede?

Jiří: Přední kolo má hodně širokou gumu, je tam velký odpor a do zatáček se s tím zkrátka pereš. Já, jako řidič, klečím nad motorem a ruce mám poblíž předního kola, zatímco Vojta, jako spolujezdec, se pohybuje po plošině vzadu a přenáší váhu zleva doprava podle toho, jaká je zatáčka. Vyvažovat musí i směrem dopředu nebo dozadu tak, aby se získala přilnavost na předním nebo zadním kole. Spoléháme jeden na druhého. O tom ten sport taky je, o důvěře řidiče ke spolujezdci a naopak.

Vzhledem k tomu, že spolujezdec je hned vedle motoru, bývá obvykle prvním, kdo zjistí případnou závadu. Jak se během závodu můžete dorozumět?

Jiří: Nijak. Tam už se nedomluvíš. Ani diváky okolo trati nejsme schopni rozeznat, není šance. Musíme se maximálně soustředit.

Jakých rychlostí během závodů dosahujete?

Vojta: Hodně záleží na trati. Například v Hořicích, kde je celkem 26 zatáček, míváme průměrnou rychlost 120 km/h. Ale když je na některé trati rovina, rychlost přesahuje i 200 km/h. Tachometr nemáme, ani bychom se na něj nemohli během jízdy podívat. Rychlosti pak zjistíme až z výsledků.

Právě v Hořicích jste vloni získali první místo.

Vojta: Hořice jsou naší srdeční záležitostí. Je tam úžasná přírodní původní trať, zhruba pětikilometrová a závody sajdkár jsou tam pro diváky neskutečně atraktivní. I když se sajdy v hořickém závodě jezdí jako poslední, lidi si na ten zážitek počkají. Bývá tam skvělá atmosféra.

Jiří: Hořice také byly, shodou okolností, náš vůbec první závod v silničních sajdkách. To jsem ještě jezdil se svým starším synem Tomášem. Ve své kategorii jsem tam byl skoro nejmladší, tehdy mi bylo 47 let. Viděl jsem tam daleko starší jezdce a říkal jsem si: „Ty smažem, všechny.“ Ale stalo se to, že tito „staří dědkové“ nám dávali 12 vteřin na kolo! Právě v Hořicích jsme zjistili, že jezdit tyto závody není vůbec žádná legrace.

Vojta začal závody silničních sajdkár jezdit ve svých 17 letech. Jaké byly začátky?

Jiří: Když jsme spolu začínali, nebylo to úplně jednoduché. Jsem táta, mám tam svoje dítě, a z toho pramení určitá zodpovědnost. Bylo to o tom, že jsme jeli tak, abychom dojeli, aby to Vojta vydržel a abychom společně nasbírali zkušenosti. Dvacet minut na stroji je dost velký „záhul“, nezdá se to. Při vysokých rychlostech a přetížení v zatáčkách musí rychle reagovat a vyvažovat.

Vojta: Hodně důležité pro mě byly tréninky před závodem. Potřeboval jsem, aby jel táta pomaleji, abych si tu trať „osahal“, abych věděl, v jakém místě si při závodě můžu odpočinout a kde naopak musím zabrat. Jenže on měl ten svůj standard a tempo, které já jsem ze začátku těžko stíhal.

Souhra se vám nakonec podařila, vyhráli jste toho spolu hodně. Jakým způsobem se hodnotí výsledek závodu?

Jiří: Na přírodních okruzích se závodí v tzv. jízdě pravidelnosti. O výkon motocyklu při ní zase až tak nejde, základním parametrem je čas, kterého jezdec dosáhl průjezdem ve svém druhém kole. S tímto časem se pak srovnávají dosažené časy v některých dalších, předem určených porovnávacích kolech. Která kola to jsou, jezdci neví. Seriál závodů IDB (Mistrovství Německa závodů do vrchu) se jedou na nejlépe dosažený čas.

Vojta: Pravda je však taková, že každý při jízdě pravidelnosti jede na maximum, protože jedině tak může být pravidelný.

Jakých vítězství si ceníte nejvíce?

Jiří: Vloni jsme v Hořicích vyhráli 1. místo v jízdě pravidelnosti a ještě navíc jsme v naší třídě zajeli rychlostní rekord trati. V seriálu IDB jsme skončili celkově na druhém místě. A letošní úspěch, který nás velice těší, je dvakrát 1. místo za květnový sobotní a nedělní závod v rámci soutěže Klassik Trophy v německém Schleizu. Tohoto úspěchu si opravdu vážíme, protože konkurence je tam veliká a závody se zde jezdí na rychlost.

Vojta a Jiří: Děkujeme všem, kteří nás podporují a hlavně našemu kamarádovi a motoráři Pavlu Konečnému, který vyrábí tyto krásné repliky motorů. O našem sportu se čtenáři mohou dozvědět více z Facebookových stránek ZDE.

Děkuji za rozhovor.

Pavlína Svobodová