Mikulášská tradice by neměla přesáhnout rozumnou míru. Jsou děti, které začnou koktat a mají noční děsy

Mikuláš má svátek 6. prosince, v našich krajích ho ale slavíme už v jeho předvečer. Zatímco mužů s tímto křestním jménem po Česku nechodí příliš mnoho, těch s bílým plnovousem, biskupskou berlou a mitrou na hlavě bývá každoročně 5. prosince v ulicích požehnaně. Za českými dětmi chodí Mikuláš již od 13. století a jako symbol dobra a zla ho doprovází anděl s čertem. Pekelníků však dnes bývají v ulicích celé tlupy. A jsou to právě čerti, které malé děti často malují, když mají ztvárnit, čeho se nejvíce bojí.

Mnozí psychologové by čerty nejraději „zakázali“ úplně, jiní radí: „Když už musí čert být, vždy nad ním musí mít Mikuláš s andělem převahu. Dítě si tak na vlastní kůži zažije ten pocit, kdy dobro vítězí nad zlem.“

Rodiče, kteří si dnes domů pozvou mikulášskou družinu, by si podle psychologů měli každopádně uvědomit, že dítě do zhruba sedmi let považuje postavy Mikuláše, anděla a čerta za opravdové. Pokud tedy vypadá lucifer extrémně děsivě, může taková návštěva v dítěti zanechat i trvalejší následky.

Podle Mgr. Štěpána Duníka, vedoucího příbramského pracoviště  Pedagogicko-psychologické poradny Středočeského kraje, jsou důležitou postavou v mikulášském příběhu právě rodiče se svou rodičovskou zodpovědností.

„Záleží na nás na rodičích, zda-li si domů Mikuláše, anděla a čerty pozveme, či nikoli. Kdo jiný než my, rodiče, bychom měli nejlépe znát naše děti, jak jsou citlivé, jak reagují. Měli bychom mít na paměti, že setkání s čertem může být pro dítě velmi traumatizujícím zážitkem, který může způsobit koktání dítěte, noční děsy, úzkosti aj. Naopak jiné dítě tuto situaci zvládne velice dobře,“ zamýšlí se.

Pokud si přeci jen čerty domů pozveme, měla by podle něj celá návštěva proběhnout v přítomnosti rodičů. „Nenechávat dítě samotné. Dítě by mělo cítit bezpečí domova, oporu v rodičích, společné sdílení. Rodič by měl být stále s dítětem, které by mělo mít naprostou jistotu, že tatínek nebo maminka kdykoli zasáhne a ochrání ho,“  říká Štěpán Duník.

Psycholog  dále nepovažuje za vhodné používat tuto tradici jako výchovný prostředek. „Mikuláš, anděl a čert děti nevychovává. Děti vychováváme my, rodiče. Rovněž výchovu strachem (zlobíš, počkej, přijde čert, strčí tě do pytle a odnese tě do pekla) nepovažuji za vhodnou. Bohužel v řadě rodin se jedná o častý výchovný prostředek. Dosáhnout požadovaného chování dítěte strašením,“ dodává.

Neméně důležitý je podle něj i postoj ze strany Mikuláše, anděla a čertů. Ti by nikdy neměli sklouznout k demonstraci strachu. Jako vhodnější považuje spíše konstatování toho, co se podařilo a na druhou stranu toho, co se nepodařilo a co do budoucna můžeme zlepšit.

Tip redakce: Mikuláš naděluje, čerti straší zlobivé děti. Kde se vzala lidová tradice?