Michal z nemocniční recepce: V této pozici jsem se našel, kamarádi se se mnou teď ze srandy fotí

Michal Bučko je informační pracovník v příbramské nemocnici. Během pracovní doby pomáhá pacientům s orientací po nemocnici, vyvolávacím systémem a dalšími věcmi, které jsou při návštěvě zdravotnického zařízení potřeba. Díky několika příspěvkům na sociálních sítích se ale ze dne na den stal velmi známým a lidé ho poznávají nejen v Rožmitále pod Třemšínem, odkud pochází. Jak si na tuto pozornost zvyká a co dělal před nástupem do nemocnice?

Během pár týdnů jste se stal velmi známým kvůli příspěvkům na sociálních sítích, které měly obrovský ohlas. Jak to vnímáte?
Vnímám to úplně normálně. Jsem rád, že můžu lidem pomáhat, a něco takového mě nijak nerozhodí. Jsem obyčejný chlap a těší mě, že i ostatní cítí, že jsem se v téhle pozici našel.

Jaké byly reakce vašeho okolí?
Potěšilo mě to a mám z toho dobrý pocit. Občas mě někdo osloví třeba v autobuse nebo u nás v Rožmitále. Samozřejmě si z toho v dobrém dělají legraci i chlapi u nás v hospodě.

Co vlastně práce informačního pracovníka obnáší?
Snažím se lidem pomoci se vším, co při vstupu do nemocnice potřebují. Pomůžu jim se zaregistrovat na recepci, ukážu cestu, někdy přivezu vozík – zkrátka podle potřeby. Myslím, že by si lidé měli uvědomit, jak kvalitní zdravotnictví u nás máme. Nikde na světě se samozřejmě nemůže povést úplně všechno, ale jsem přesvědčený, že vám v nemocnici nikdo nechce ublížit. Naopak – všichni se snaží pomoci, a tady to platí opravdu na sto procent.

Co jste dělal před nástupem do nemocnice?
Pracoval jsem na pile, dělal domy na klíč, střechy, vařil ocelové konstrukce. Od každého něco. Zdraví ale už začalo zlobit, bylo mi už šedesát, a tak jsem nastoupil do nemocnice – původně jako sanitář. Asi to mám v sobě, maminka byla zdravotní sestřička na dětském oddělení. V pomáhání lidem jsem se opravdu našel. Myslím, že jsem v životě nikomu vědomě neublížil, i když nějaké kostlivce ve skříni má asi každý. Musím pochválit nemocnici – od vedení až po řadové zaměstnance. Ve stavebnictví jsem poznal, že ani stroje za stovky milionů samy domy nepostaví. A tady je to stejné – všechno musí být skvěle zkoordinované, aby to fungovalo.

Za vaši dobrou náladu vás lidé často chválí. Jak si ji udržujete?
Nevím, to mám asi po mamince. Tak jsem byl vychovaný. Úsměv a pohlazení kolikrát pomůžou víc než cokoliv jiného. Chtěl bych vzkázat mladým i rodičům, aby se toho drželi a místo neustálého koukání do telefonů si spolu alespoň jednou týdně opravdu popovídali. Uvidíte, že vám všem bude líp. Sám jsem to několikrát zažil. Když skončí komunikace, skončí i lidskost. A já se snažím být člověkem.

Co byste vzkázal pacientům a lidem na závěr?
Mějte se rádi a mějte k sobě navzájem úctu.