Martin Andrle: Mám rád nebe nad hlavou a trávu pod nohama

Do konce října vystavuje huť Barbora v Jincích série fotografa Martina Andrleho Nad dolem a Barevné výjevy z venkovského života. Černobílé snímky dávno nevyužívaných průmyslových objektů a stylizované, graficky upravené sondy do rodinného života mimo město si prohlédnete v otevírací době huti, o víkendech mezi 10.00 a 16.00 (část výstavy pak bude až do konce roku přístupná během akcí, které se zde budou konat). Co obě části výstavy (ne)spojuje a proč ho více těší život na vsi než ve městě, prozrazuje Martin Andrle v rozhovoru.

Je série Nad dolem váš první projekt zaměřený na opuštěné průmyslové objekty a jak jste se k němu dostal?
Ano, první a jediný. Opuštěná díla lidských rukou mě vždy přitahovala, i když spíše okrajově. Ale kdysi jsem poblíž zaniklého dolu kousek od Příbrami objevil rezivějící stojan na kola. Zarůstal travou a byl už celá léta nepoužívaný. A tohle nadmíru melancholické zátiší mě přivedlo k myšlence zdokumentovat mizející místa pro Příbram dříve tak důležitá. Ale protože mám svoje tempo, trvalo mi pár let, než jsem oslovil Václava Trantinu a pana doktora Velfla z Hornického muzea, kteří mi umožnili vstup do oněch objektů, abych si je mohl projít a vyfotit.

Barevné výjevy z venkovského života fotíte dlouho. V roce 2016 se dokonce dostaly do prestižní soutěže Czech Press Photo.
Jednalo se o nominaci na vítěze. Což znamená, že jsem byl vybrán mezi tři finalisty v kategorii Lifestyle, ale moje série nakonec vítězství nezískala. Dnes už kategorie Lifestyle na soutěži Czech Press Photo není. Ale Barevné výjevy získaly pár jiných ocenění.

Který je poslední?
Poslední je Vánoční scéna (první snímek celé série je taky Vánoční). Vloni jsem si všiml, že mnozí fotografové a fotografky inzerují focení ve vánočních dekoracích, kýč jak bič. A tak jsem si z toho chtěl maličko vystřelit. Ty Vánoce mě nějak dráždí...

Doma v kuchyni nám visí váš letošní kalendář s vybranými snímky z venkovských výjevů. Chystáte nový na rok 2025?
Předně mě velmi těší, že jste projevila dostatek nerozvážnosti a pořídila si můj kalendář. Jeho cena nyní závratně stoupne, když oznámím, že na příští rok další nechystám. Není materiál, protože za rok přibydou do série maximálně dva snímky, takže kalendář by nebylo z čeho sestavit.

Říkáte, že venkov je jiný. V čem je podle vás odlišný od města?
Venkovan nejsem od narození, pocházím z malého města. Ale město mi moc k srdci nepřirostlo, mám rád nebe nad hlavou a trávu pod nohama. V tom je to pro mě jiné – příroda začíná hned za dveřmi, život může být tudíž trochu přirozenější. Když se teď podívám z okna, vidím jen stromy a ty na zahradě jsem zasadil vlastníma rukama. Čili mám i větší šanci ovlivnit prostředí, kde žiju. Taky se mi zdá, že je tu čas o něco pomalejší. Ale to všechno víc záleží na životním stylu a preferencích než na tom, kde člověk bydlí.

Mají série fotografií důlních objektů a výjevy z venkovského života něco společného?
Autora. Jinak v podstatě nic. Barevné výjevy jsou inscenované, promyšlené, zdlouhavě připravované, na digitálním médiu a často je na nich dost práce při editaci v počítači. Je kolem toho hodně shonu, příprav, práce a nervů. Doly jsou na černobílém filmu, ze kterého nedělám výřezy. Jak fotku zkomponuji při focení, tak i zůstane. Focení je proces osamělý, tichý a meditativní. Ty záběry si nemůžu vymyslet, prostě je najdu. A všude se vznáší opuštěné, postindustriální ticho.

Výstava zůstane v huti Barbora do konce roku. Kde dále můžeme vidět vaše fotografie v blízké budoucnosti?
Mám vytipovaných pár míst, která hodlám oslovit. Nic konkrétního zatím nemám.