Máme starostu,a ne radostu

Býti purkmistrem není jen tak. Každý si jej představuje coby důstojného a ctihodného pána, dámy nechť prominou, kterému dnem i nocí leží na mysli a na bedrech blaho obce a jejích občanů. Blaho obce je závaží pěkně těžké, unést ho představuje obrovskou vůli a výdrž. Takový purkmistr se musí starat o to, aby autobus městské dopravy jezdil podle jízdního řádu, aby si nikdo bez povolení nedělal skládku na chodníku, aby občané měli kde nakupovat, aby je měl kdo léčit a foukat bolístky, aby bylo vyřešené parkování na Fialce, rekonstrukce Hrabákovy ulice, správně rozděleny dotace na sporty, aby nezatékalo do radnice a nepadala omítka z budov města.

Je toho zkrátka odjakživa na jednoho purkmistra hodně, samé starosti, a žádná sranda či radovánky. Proto také naši otcové jazykozakladatelé utvořili pro tuto veskrze důležitou postavu jméno starosta, pro samé starosti a starání se. Kdyby purkmistrování přinášelo slávu, ovace, nebeskou manu a radosti, nepochybně by jako české označení volili slovo radosta, nikoli trefně a výstižně starosta.

Protože se stará o obec a všechno a všechny v ní, je to starosta. To ví každý, i starosta sám, nebo by to měl vědět, než se o takovou pozici uchází a přijme ji. Stejně tak by měl vědět, že se obec i občané budou starat o něj, neb je starosta. I zvonokoští občané se starali o svého Bartoloměje Pěšinku.

Jestli na něj starostenské starosti doléhají víc než je zdrávo, měl by se rozhodnout jinak než jen necelý rok po zvolení vyhlížet konec volebního období či možné odvolání opozičníky. Není na vojně, aby po mazácku stříhal metr. Je starostou, který se musí postavit čelem k situaci, že jej starostování nebaví či zmáhá.

Klub zastupitelů Šance pro Příbram