Malíř Ondřej Maleček: Některé silné momenty v hlavě zůstaly a stály za zobrazení

Ve čtvrtek 11. srpna otevřela příbramská Galerie Františka Drtikola novou výstavu s hravě rozporuplným názvem Jako sopka v ledové krajině. Obrazy malíře Ondřeje Malečka si návštěvníci prohlédnou ve dvou patrech Zámečku-Ernestina až do 2. října. Autora a jeho práci představuje následující rozhovor, který s Ondřejem Malečkem vedl ředitel Galerie Františka Drtikola Příbram Jan Freiberg.

Některé tvé obrazy mají na plátně namalovaný rám a v něm je namalovaný předmět, který si chceš takto uchovat. Co tě vede k vytváření obrazových archivů?
Vždycky jsem si všechno zaznamenával, zapisoval, fotil a pak už jsem se na to nikdy nepodíval. Ale některé silné momenty v hlavě zůstaly a ty stály za zobrazení. Byly speciální – prošly jakýmsi filtrem mozku, pamětí, prostě mnou. Co se týče rámů malovaných kolem obrazů, opravdu se jedná o určitou snahu si vzpomínky katalogizovat – spoutat, dát do alba. Rám také dopovídá příběh, který se odehrává na obraze. Je to někdy i protiváha expresivní malbě, jasná práce, kde nemusíte nic řešit – odpočinutí. Ale funguje to také naopak. Původně malované rámy vznikaly rovněž z důvodu, kdy jsem si bláhově myslel, že si tím zmenším prostor k tomu „důležitému“ a zásadnímu malování. Byla to naivní představa.

Část výstavy představuje skupinu obrazů s kopci, možná vyhaslými sopkami Českého středohoří. Jeden z nich jsi ale maloval podle příbramské industriální krajiny. Jak vznikl a co je na něm zobrazeno?
Nevím úplně přesně, jaký obraz myslíš. Mám ale na výstavě jednu věc, která se jmenuje Příbram – halda a je inspirovaná tímto místem, kopáním, dolováním, vršením.

Maluješ podle paměti. V čem je ti taková metoda příjemná a co přináší?
Snažím se dělat vše po paměti tak, jak jsem to zažil. Třeba sovu jsem viděl jednou v přírodě, asi desetkrát v zoo, stokrát na obrázku, tisíckrát jinde a dohromady z těch zážitků vyrobím zbrusu novou sovu-Ondřej, která už patří do mého světa. To mě moc baví.

Řada portétů/autoportrétů má výrazné zvířecí rysy, tváře se proměňují grimasou v mordy, jsou expresivní. Jakoby se člověk měnil ve zvíře. Co tě k takovým obrazům vede?
Egoisticky mohu říct, že jsem to pořád já. V různých, většinou krajních a vyhraněných situacích, se stále opakuje můj obličej. Také jsou v tvářích, které maluji, zúročeny mé zážitky, radosti, smutky, traumata, nevyřízené účty. Snažím se poznat sám sebe. Někdy si dělám samozřejmě srandu.

Jak nejraději odpočíváš? Vím například, že jsi vášnivý sběratel zkamenělin.
To je pravda, od malička jsem sbíral kameny a chodil do Prokopského údolí na zkameněliny a vytvářel si sbírku. Teď jezdíme s dcerami na výlety po různých lokalitách a snažíme se do toho víc proniknout. Hodně volného času trávíme v přírodě.

Na výstavě jsou zastoupeni například Josef Váchal a Jan Zrzavý ze sbírek Galerie hlavního města Prahy nebo i další jako Alén Diviš. Jaký máš vztah k jejich práci a co vás spolu s kurátorkou výstavy přimělo ukázat je v Příbrami?
Jsou to díla autorů, které mám rád, jsem na ně vnitřně napojený nebo mě v životě nějak provázeli. Na výstavě tyto obrazy doplňují mé texty, kde vysvětluji, jaký k nim mám vztah, například k Lebce Miloslava Chlupáče. Máme po pradědovi domek na východním Slovensku, ve Vyšných Ružbachách. Je tam lom, kde se těžil travertin, a jsou zde také sochy vystavené v přírodě, po nichž jsme od dětství lezli s bratrem. Teprve po letech jsem zjistil, kdo sochařské sympozium, které se tam od šedesátých let konalo, spoluzakládal. Byl to Miloslav Chlupáč a náhoda mě s ním přivedla do kontaktu. Po letech mě učil tesat do opuky na školním soustředění v Poněšicích. Byl neskutečně vitální a měl široký rozhled. Pro výstavu jsem vybral jeho Lebku jako memento mori, je z ružbašského travertinu. Zároveň bych chtěl poděkovat GFD v Příbrami za velkorysou možnost si díla zmiňovaných autorů zapůjčit z dalších galerií a včlenit do výstavy.