Lékař z covidového oddělení: Byli jsme hozeni do vody a museli se naučit plavat

MUDr. Jakub Mach je jedním z lékařů příbramského interního oddělení. Po vypuknutí epidemie koronaviru se stal členem týmu lékařů, který se staral právě o pacienty s tímto nebezpečným onemocněním. O svoje zážitky a názory se podělil v následujícím rozhovoru.

Jak vzpomínáte na okamžik, kdy příbramská nemocnice přijala prvního pacienta s koronavirem, měl jste v tu chvíli obavy?
Nejvíce vzpomínám na okamžik, kdy jsem se dozvěděl o našem prvním "suspektním" (podezřelém) pacientovi. Bylo to na začátku mé služby, kdy pacientovi hospitalizovanému pro zápal plic přišla smska od syna, že mu vyšel pozitivní test. Stalo se to v momentě, kdy jsme o koronaviru nic nevěděli, snad jen to, že v Itálii kvůli němu pacienti umírají na chodbách přeplněných nemocnic. Neměli jsme navíc takřka žádné ochranné pomůcky, odběr na PCR test se posílal do Prahy a na výsledek se čekalo několik dní. To bylo pro všechny zúčastněné samozřejmě velmi stresující. Tento pacient nakonec vyšel negativní, čímž spadl obrovský kámen ze srdce nejen jemu, ale i nám. Měli jsme tak ale alespoň příležitost si dané postupy nacvičit nanečisto.

Byl jste členem týmu, který se během epidemie staral o covidové pacienty. Co Vám tato zkušenost dala?
Poznal jsem obrovské množství lidí, se kterými jsem se neznal buďto vůbec nebo jen sporadicky. Byli jsme spolu vrženi do vody a museli se společně učit plavat. Přiznávám, že jako internista jsem to já osobně měl o něco snazší. O to víc si vážím kolegů, jak z řad lékařů, tak z řad ošetřovatelského personálu, kteří se před danou situací nesnažili strčit hlavu do písku, vystoupili ze své komfortní zóny a čelili neznámému. Věřím, že pro nás všechny byla tato zkušenost stmelujícím prvkem a že do budoucna pozitivně ovlivní mezioborovou spolupráci napříč celou nemocnicí.

Bylo to nejnáročnější období Vaší lékařské kariéry?
Některé dny patřily k těm nejnáročnějším, zejména vždy v období, když epidemie kulminovala.

Vyvíjel se během epidemie nějak Váš názor na samotné onemocnění, tak na potřebnost veškerých opatření, která se dotýkala naší společnosti?
Určitě. Zpočátku jsme toho o viru moc nevěděli, postupně bylo k dispozici stále více a více dat. Je až neuvěřitelné, kolik jsme se toho v tak krátkém čase byli schopni jak o viru, tak o onemocnění, dozvědět. A za naprostý triumf vědy považuji to, za jak krátkou dobu jsme byli schopni vyvinout funkční a bezpečnou vakcínu. Před rokem se nám ani nesnilo o tom, že nyní bude velká část populace naočkována. Sebekriticky ale musím přiznat, že jsem minulé léto patřil ke skupině lidí, která se domnívala, že už je po covidu. Byl to naprostý omyl.

Na jaře se začala šířit britská mutace viru, která byla agresivnější, než ta původnější. Jak se to v praxi u pacientů projevovalo?
Na přelomu roku jsme začali pozorovat odlišný průběh onemocnění u části pacientů. Zatímco na podzim pacienti typicky přicházeli do nemocnice mezi 7. až 10. dnem od prvního příznaku, kolem Silvestra začalo přibývat pacientů, kteří měli příznaky 5 a méně dnů. Sanitky navíc začaly vozit pacienty s hodnotami tzv. saturace (okysličení krve), o kterých jsme si do té doby mysleli, že nejsou slučitelné se životem. Zpětně tento posun přisuzujeme právě britské mutaci.

Onemocněl jste i Vy covidem? Pokud ano, jaký jste měl průběh?
Ano, covidem jsem onemocněl. Měl jsem naštěstí jen lehký průběh připomínající zánět dutin a zaplať pán bůh jsem nikoho nenakazil.

Dnes je očkování dostupné již prakticky pro všechny věkové kategorie, přesto se ale najdou skupiny, které ho odmítají. Jaký názor na očkování proti covidu a jeho potřebnost máte Vy?
Proočkovanost populace je základní předpoklad pro návrat k normálu a udržení se v něm. Pokud tedy tento rozhovor čte někdo, kdo třeba ještě očkován není, prosím ho, aby sebral odvahu. Rizika spojená s očkováním (např. v médiích často skloňované krevní sraženiny) jsou tisíckrát méně pravděpodobné po očkování než při samotném onemocnění covid-19. Pravděpodobnost, že budete mít po očkování závažnou reakci je menší, než že vás v příští hodině srazí auto. Neberte prosím očkování jen jako způsob, jakým chránit sebe. V populaci je celá řada lidí, kteří z různých důvodů očkováni být nemohou, nebo u nich vakcína nemá dostatečný efekt. Mohou to být vaši blízcí a vy kromě svého můžete zachránit i jejich život.

V nemocnici zemřelo více než 200 pacientů s covidem. Jak moc pro Vás bylo těžké být v denním kontaktu se smrtí?
Mám to v tomto směru jednodušší v tom smyslu, že pracuji v oboru, ve kterém je smrt jeho přirozenou součástí. I tak mě ale ta koncentrace pacientů, kteří nemoc nedokázali zvládnout, zaskočila. Tím, že jsem pracoval na standardním oddělení, jsem nebyl v kontaktu s těmi největšími životními tragédiemi. Ty byly koncentrovány na lůžkách ARO/JIP. Šlo o pacienty, kteří by bývali před sebou měli dalších 20 let života. V tomto směru patří můj velký obdiv sestrám z intenzivní péče, které s těmito tragédiemi byly v denním kontaktu a nepochybně se v nich musely mísit pocity marnosti, smutku, naštvání a vyčerpání.

Epidemie je již snad u konce, myslíte, že se jedná o definitivní konec, nebo je oprávněné mít obavu z další vlny?
Jak jsem již říkal v předešlé otázce, že je konec epidemie jsem si myslel i loňské léto. Radši se tedy nebudu pouštět do dalších předpovědí.

Zhruba rok se v celém světě zastavil kvůli koronaviru život. Co Vám osobně v této době chybělo?
Světlo na konci tunelu. Člověk je schopen se uskrovnit, ale potřebuje vědět proč a na jak dlouho. Já jako zdravotník jsem alespoň věděl proč, ale i mně chyběla vize toho, co bude za měsíc, za čtvrt roku.

Někteří zdravotníci po epidemii odcházejí kvůli vyčerpání ze zdravotnictví. Změnil se i Vám nějak pohled na medicínu?
Rozhodně mě nenapadlo ze zdravotnictví odcházet. Naopak to bylo asi poprvé, kdy jsem měl poměrně silný pocit jistoty, že medicína byla při výběru mé kariéry správná volba. Spíše doufám, že se změní pohled veřejnosti na zdravotníky a že se zdravotnictví společně se školstvím stane po událostech z posledních měsíců jednou z prioritních oblastí i pro politiky.