Kousek od naplnění snu. Klientka Sabina snad brzy rozšíří tým Bedny

Anonymita prý navozuje pocit bezpečí, alespoň to tvrdí koordinátorka Bedny Kamila Zelená. „Není nutná, ale je třeba ji nabízet jako možnost. Jde o klíčovou ‚vlastnost‘ správného nízkoprahového zařízení,“ vysvětluje. Dítě, mladý muž či žena si proto mohou přijít pro pomoc i radu samostatným vchodem do kontaktní místnosti, nebo si o ni napsat prostřednictvím sociálních sítí. Případně se dá s „teréňačkami“ dohodnout sraz mimo sídlo NZDM. „V rámci Příbrami jsme schopny přijít kamkoli. Klidně přímo do bydliště,“ popisuje Zelená.

Ani s údaji se to nepřehání. Nikdo po klientovi ve dveřích nežádá doklad totožnosti. „Chceme jen, aby nám sdělil, jak mu máme říkat, ale jestli jde o pravé jméno, neřešíme. Potřebujeme znát i věk, abychom věděli, zda spadá do cílové skupiny našeho zařízení,“ vypočítává a podotýká, že podobné postupy byly nutné především v počátcích provozu. Tehdy anonymitu využívaly tři čtvrtiny návštěvníků. „Nyní už si Bedna vybudovala důvěru a s tímto požadavkem se setkáváme spíše ojediněle,“ vypráví Zelená s hrdostí v hlase. Dobře si ovšem uvědomuje, že budování vztahu s klientem je náročné a například dodržování mlčenlivosti je naprosto nutné.

Sabina přišla do Bedny předními dveřmi. Tehdy desetiletá dívka netajila své jméno a dlouho nezatajila ani svou křehkost. „Začala sem chodit ve společnosti dalších dětí z ubytovny. Vždycky se jednalo o přívětivé a laskavé dítě. Díky těmto vlastnostem mezi vrstevníky dost zkusila. Využívali toho, že je do určité míry bezbranná,“ vybavuje si Zelená. Ani prostředí školy Sabině moc nesvědčilo. „Ve třetí třídě jsem zažila šikanu. Důvodem byl můj romský původ. Vyrovnávala jsem se s tím velmi špatně. Byla jsem malá. Teď už se s ničím takovým naštěstí nesetkávám,“ usměje se.

Domov měla jen málo inspirativní. Chudoba cti (sice) netratí, ale na sebevědomí nepřidává. „Sabča v době dospívání trpěla řadou komplexů a pocitů méněcennosti. Ať se to týkalo jejích schopností nebo vzhledu. Nedokázala dlouho najít své kvality,“ pojmenovává problém Zelená. Přitom bylo o čem hovořit. „Vážím si jí za to, že najde pro každého dobré slovo. Chce s lidmi vycházet a chová se k nim velice vstřícně. Zároveň má vůli, vydrží makat na tom, co si usmyslí,“ oceňuje koordinátorka.

Díky píli dokázala Sabina vylepšit své známky ve škole. „Po základce jsem studovala obor pečovatel. Po výučním listě jsem si udělala kurz na asistentku pedagoga. Tohle povolání teď dělám. Baví mě a naplňuje,“ líčí sympatická slečna, jež zažila i období, kdy měla dvě práce současně.

Do Bedny už tak často nezavítá, ale snad se blíží její velký comeback. „Sabča je nejblíže tomu, aby naplnila sen, který roky nosím v hlavě. Chtěla bych, aby jednou někdo, kdo prošel Bednou jako klient v ní pracoval,“ prozrazuje Zelená. O kvalitách své „vyvolené“ nepochybuje, jen čeká na chvíli, kdy do zařízení nebude chodit nikdo, s kým vyrůstala. „Pokud dostanu nabídku rekvalifikovat se na pracovnici v sociálních službách, ráda to udělám. Určitě do toho půjdu,“ uzavírá Sabina.