Kolvín, ves, která přežila husitské války, ale osudná jí byla 50. léta

Tmavé brdské smrčiny s ostrůvky listnáčů se rozestoupí do boků a proti nám se zjeví kraj trnkových džunglí, luk a křovinatých lemů. Tou zvláštní krajinou disponuje nejen místo zaniklé brdské vsi Kolvín, ale prakticky celý jihozápadní svah Palcíře. Dominují mu traviny, ale i listnaté porosty a především džungle trnek a hlohů, kterými sotva projdou černí rytíři lesů – divočáci.

Celá oblast rozprostírající se proti nám a otevírající daleký pohled na Plzeňsko a masiv Českého lesa upoutá svou rozmanitou přírodou, ale i fascinující historií. Tato část Brd v sobě ukrývá příběhy dávno zaniklé vesnice Kolvín, jejíž osud poznamenala druhá světová válka. Přesto vesnice tohle dramatické období přečkala. Její staletí trvající vzdor okolní drsné krajiny ukončila až 50. léta a s nimi spojené rozšiřování vojenského prostoru. A tak nyní místo, kde žili a pracovali lidé, opět patří přírodě, která si na první pohled bere zpět svou vládu nad krajinou.

Středověké počátky
Vesnice Kolvín se nacházela v jihozápadních svazích Palcíře. Její kořeny sahají až do období středověké kolonizace. Pravděpodobně byla založena už ve 13. století v souvislosti s osídlováním brdské krajiny a budováním okolních hradů. První písemná zmínka pochází z roku 1381, kdy je v historických dokumentech uveden Nechval z Kolvína, syn pána z nedalekého hradu Drštka.

Hrad Drštka v lese pod Kolvínem, vznikl už ve 13. století a jeho osud byl těsně spjat s vesnicí. Kolvín pak přečkal bouřlivé období husitských válek a pozdější třicetiletou válku, během které zanikla řada okolních osad.

Rozkvět v 19. a na počátku 20. století
V 19. století zažíval Kolvín svůj největší rozkvět. Obyvatelé našli obživu v lesním hospodářství a také v práci spojené s železářstvím. V této době měla vesnice několik desítek domů, školu, hostinec, obchod a kostelík. Vesnice měla i svou kroniku, kde jsou zaznamenány každodenní radosti a strasti jejích obyvatel. Po tvrdé práci místních tu doposud zůstal jejich otisk v krajině. Dosud můžeme trochu snít, jak krásná to byla krajina s mozaikou políček, luk, ovocných sadů a hlubokých lesů.

Druhá světová válka
Osud Kolvína se začal dramaticky měnit s příchodem druhé světové války. V roce 1940 se objevily zprávy o plánovaném rozšíření vojenského prostoru v Brdech, který byl zřízen už za první republiky. Rozšíření znamenalo jediné – vystěhování vesnice.

A tak se rok 1941 nesl ve znamení postupného vyklízení domovů. Pak přišla další rána v podobě ničivé větrné smrště v listopadu téhož roku, která vyvrátila desítky tisíc kubíků dřeva. Tato kalamita paradoxně odsunula osud některých vesnic, ale Kolvín mezi ně nepatřil. V opuštěných domech Kolvína byl následně zřízen pracovní tábor, který sloužil pro dělníky povolané ke zpracování kalamitního dřeva. Firma Wilhelm Fischer zde provozovala těžbu a dopravu dřeva po úzkorozchodných železnicích, známých pod názvem „Kolvínka“. V táboře žilo až 3000 dělníků, kteří pracovali v těžkých podmínkách.

Poválečný návrat a definitivní zánik
Po válce se do Kolvína vrátila zhruba třetina původních obyvatel, kteří se snažili obnovit své domovy. Navzdory devastaci, požárům a rabování se vesnice postupně vzpamatovávala. V roce 1952 zde žilo 145 obyvatel v 60 domech.

Radost z návratu však netrvala dlouho. V roce 1951 bylo rozhodnuto o definitivním začlenění Kolvína do rozšířeného vojenského prostoru a jeho opětovném vystěhování. Obyvatelé byli nuceni své domovy opustit podruhé, tentokrát navždy. Poslední odchody proběhly v roce 1953. Domy byly zničeny nebo ponechány napospas zubu času. Zbyly jen ovocné stromy, základy domů a zbytky úzkokolejek, které dnes připomínají dávný život v této části Brd.

Dnešní podoba Kolvína
Dnes Kolvín připomínají opuštěné sady, zarůstající a záludně číhající rozbořené základy a sklepy stavení v džunglích trnek a hlohů. Na jaře je nádherný pohled do svahů, kde stávala vesnice. Stromy a keře tu vykvetou a vytvoří bělostné, do daleka vonící střechu ukrývající zaoblené lemy keřů s vyčnívajícími zbytky ovocných stromů. Ke konci jara pak promění porosty trav v barevnou zahradu divoké, fialové květy kosatců sibiřských. Všude tu pak v létě a na podzim dozrávají plané hrušky, jabloně a slivoně. Dnes už si na nich ale pochutnávají jen mlsné jazýčky jelení zvěře. Když pak podzim pokročí, rozzáří se kraj pestrou paletou barev.