Když se černí čápi vydají na vandr

Ač se tenhle obyvatel lesů jmenuje čáp černý, ve skutečnosti úplně černý není. Jeho sytě červený zobák ostře kontrastuje s tmavým peřím, které se při určitém dopadu světla kovově leskne a získává zelenkavý nádech připomínající patinovanou měď.

Když zrají borůvky, čápatům tmavne peří
Vlahé jaro se přehouplo v horké léto. Les utichl, většina ptáků už vyvedla mladé. Jen některé druhy, zejména ty hnízdící dvakrát do roka, měly ještě napilno. V tom shonu už nezbývá tolik času na zpěv, a tak jen občas zaslechnete jemný hlas červenky nebo hluboké houkání holubů doupňáků, kteří tu hnízdí v dutinách.

Čekání v koruně stromu
S pomocí stupaček a jištěný lanem jsem se vyšplhal těsně pod korunu buku stojícího vedle smrku dvojáku. Právě v jeho rozdvojení měli čápi své hnízdo. Na silné větvi, přikrytý maskovací sítí, jsem čekal celé hodiny, než některý z rodičů přiletí nakrmit potomstvo.

První přílet dospělého čápa mě upřímně vylekal. Je to přece jen velký pták a když začal před hnízdem brzdit, slyšel jsem šustění jeho letek. Nakrmil mláďata, doslova přepadl přes okraj hnízda, roztáhl křídla a po krátkém stoupání zmizel mezi stromy jako duch.

Další tři hodiny trvalo, než se jeden z rodičů objevil znovu. Byly to draze vykoupené snímky.

Setkání po roce
O rok později jsem se náhodou ocitl v bukové stráni pod hnízdem. Na čápy jsem ani nepomyslel, když tu mě z velkého padlého torza buku pozoroval jeden z nich. Nebyl příliš opatrný a brzy jsem si všiml, že ani není tak výrazně vybarvený. Samozřejmě, bylo to letošní mládě, které nedávno opustilo hnízdo.

O své zážitky s čápy z bučiny se se mnou podělil i místní lesník, kterému patřil zdejší revír. Na okraji bukového lesa, tam kde bučina přechází v rozsáhlou zarůstající paseku, stál po léta starý, ale pevný lovecký posed. Právě z něj lesník mláďata pozoroval.

„Seděl jsem na posedu už pěknou chvíli,“ vypráví hajný, „když najednou slyším podivné zvuky. Myslel jsem, že jsou to turisté nebo houbaři, kteří jdou po pěšině pod posedem a povídají si.“ Hlasy se blížily a po cestě si to najednou přikráčela čápata. Neustále si mezi sebou štěbetala. Vypadalo to prý, jako by se hádala.

„Procházela se po cestě a já se musel smát. Ale tím to neskončilo. Když je turistika omrzela, vznesla se a přistála přímo na stříšce posedu. Ze všech stran se ozývalo podupávání jejich kroků po prknech. Z čekané na vysokou ten den nebylo nic.“