Když řeka zamrzla, přišli na řadu ledaři. Sklepení místních hostinců se plnila ledem z Vltavy

Život v Povltaví byl velmi specifický. Kopce lemující zdejší úzký kaňon jako by vltavské usedlíky zcela odstřihly od okolního světa. Lidé tu žili svým vlastním životem, více než kde jinde se tu dochovaly staré zvyky a tradice. Specifický ráz této oblasti se v jejich každodenním životě projevoval však spíše negativně. Museli se pořádně ohánět, aby své rodiny vůbec uživili.

K nejzámožnějším obyvatelům tohoto chudého kraje patřili na začátku 50. let mlynáři. Mlýny kolem řeky však byly povětšinou velmi staré, jejich stavební jádro mnohdy sahalo až do středověku. Povltaví nikdy nezachytilo nástup modernějších metod a způsobu mletí obilí. Ani nadprůměrné výdělky mlynářů neumožňovaly jakoukoliv modernizaci.

Zemědělci tu také neměli na růžích ustláno. Veškerá jejich činnost musela být podřízena jak místnímu nehostinnému reliéfu, tak zdejším specifickým klimatickým podmínkám. Hluboký a úzký kaňon ovlivnil jak způsob pěstování plodin, tak chovu dobytka. Chalupníkům jejich skromná políčka k zajištění živobytí nestačila. Přivydělávali si tedy jako příležitostní řemeslníci, dělníci, či podomní obchodníci. Peníze do rodinné kasy přinesla i domácí výroba košťat, košíků, dřeváků a cepů.

Většinu vltavských rodáků však živila samotná řeka. Dávala obživu vorařům, převozníkům, rybářům. V zimě, když řeka zamrzla, pak přišli na řadu ledaři, kteří sekali led do sklepení místních hostinců.

Jak tehdy probíhalo ledování na Krásnohorsku, je patrné z vyprávění Karla Čandy, bývalého kronikáře obce Krásná Hora nad Vltavou, z roku 1974.

Ledovalo se zpravidla již před Vánocemi, aby se ledování spojilo s výlovem rybníka. To se od rána scházeli chlapi s háky a sekerami, aby se dali do práce. Babička Čandová navařila vždy hrnec čaje, protože “žitná” od hospodských chlapům nestačila, a i ten hlt teplého čaje přišel všem vhod. Když se některý ledař zkoupal, byla dobrá i pec. Ani sláma omotaná kolem bot nebyla při zmáchání nic platná. Děti měly eldorádo kolem modrozelených hromad ledu a rády si mezi nimi po návratu ze školy hrály. Odvážní kluci zkoušeli vozit se na krách jako šífech, což mnohého vyplatilo a musel se běžet domů sušit.

Povozníky byli – Jirásek, Setikovský, ale i mladý Pepík Chmátalů, protože čtrnáctiletí kluci již tehdy jezdili s koňmi a jak si toho proti těm druhým klukům považovali!

Pěkně udržoval pořádek ve své lednici především hostinský Mácha. Měl hromadu ledu pro pivo a jinou zas k chlazení masa. K tomu používal navíc slámy a plachet.

Pracovníky při ledování byla většinou chudina z obce a chalup z okolí. Velká odměna za tuto namáhavou práci nebyla. Že čistota vod bývala dříve větší, je vidět z toho, že hostinští ještě v létě přidávali do džbánků k ochlazení piva i kousek ledu.