Když psa viděla, odhodila berle a lehla si k němu na zem. Odešla šťastná a bez berlí

Kája, Amanda, Adélka, Ajmy a Boney. Smečka těchto pěti psů přináší psychicky i fyzicky postiženým lidem na Příbramsku nejen potěšení a pozitivní energii, ale i užitek. Díky jejich terapii lidé odhazují nejen své psychické bloky a trápení, ale mnohdy i rehabilitační pomůcky, bez kterých se dříve neobešli. V Příbrami již šestnáctým rokem působí nezisková organizace Pessos, která psy na tyto terapie připravuje. S těmi, kteří úspěšně složí canisterapeutické zkoušky, se pak vydávají do terénu. Navštěvují místní rehabilitační jesle, domovy seniorů, ale například i oddělení paliativní péče místní nemocnice.

Povídali jsme si s Monikou Posekanou, která canisterapii praktikuje od roku 2004. Za tu dobu jí prošlo rukama několik psů různých plemen. Pracuje však i s jinými terapeuty. Morčaty, králíky a kočkami. Ti všichni umí léčit.

Jakým způsobem dokáže canisterapie člověku pomoci?
I jen krátkodobý kontakt se psem dokáže člověka uvést do stavu klidu a pohody. Hlazení a mazlení psa vzbuzuje emoce a zvyšuje se hladina oxytocinu (hormon štěstí) v krvi. Sníží se tep, utlumí bolest, uklidní třes. Základním principem je probuzení samoléčebných schopností člověka. Napomáhá ke zlepšení komunikace, paměti, koordinace pohybu, může také snížit agresivitu klienta.

Jak vlastně takové canisterapeutické sezení se psy vypadá?
Canisterapie je prováděna buď kolektivně nebo individuálně u klienta v pokoji na posteli. Vždy se praktikuje ve spolupráci s odborným personálem, který klienta zná a je schopný ho na psí návštěvu připravit. Samotné terapii předchází seznámení s pejskem, pohlazení, podání pamlsku. Pak následují speciální cviky dle potřeby klientů. Aportování, česání, hry na rozvoj jemné a hrubé motoriky, ale i polohování na těle klienta. Terapie vždy končí uklidňujícím relaxačním cvičením a pochováním psa.

Jaké rasy psů jsou na canisterapii nejvhodnější?
U canisterapeutického psa je velmi důležitá povaha psa, ne rasa. Pes nesmí být agresivní, musí vyhledávat kontakt lidí a mít je rád. Nesmí mu vadit hluk, musí být nebojácný, psychicky odolný a ovladatelný. Nesmí mu vadit manipulace a musí dobře zvládat stres. Takovéto vlastnosti se všeobecně vyskytují u retrívrů, španělů, setrů, ohařů, shih-tzu, , mopsů, kolií, husky, malamutů či vodních psů. Je to ale hodně individuální. Může se najít výjimka i u nevhodného plemene. Stejně tak se může stát, že pes vybraný a dobře vedený na canisterapii nakonec není schopen praxe. V každém případě platí, že nejvíce toho musí znát a umět psovod.

Mají psi nějaké své limity? Například dobu, po kterou mohou pracovat?
Záleží na temperamentu psa. Některý zvládne méně, jiný potřebuje po jedné návštěvě týden pauzu, další může v týdnu absolvovat několik návštěv. Důležité je, aby majitel věděl, kdy terapii ukončit, aby nedocházelo k přetížení psa. Klient sám pozná, že pes není v pohodě a takového psa i odmítá. Samotná canisterapie trvá 45 – 60 minut, polohování 20 minut.

Objednávají si Vás lidé i soukromě?
Občas se někdo najde, ale pro klienta je to dost náročné. Nemá buď dostatek prostoru nebo čas. I když se hradí jen cestovné, většinou to nakonec selže na financích. Na jednotlivce se hůře získávají dotace. Momentálně jsme navíc tak časově vytížení, že soukromé klienty nepřijímáme.

Setkala jste se s tím, že se klient psa bál a terapii odmítl?
Stává se to minimálně. Canisterapie je nabízena vždy jen takovému klientovi, který se psů nebojí. Může se však stát, že klient nechce psa ani vidět. Zde samozřejmě terapie nemůže fungovat a jeho přání respektujeme. Mnohdy však lidé postupem času změní názor.

Jakým způsobem u lidí odbouráváte strach ze psů?
S kynofobií pracujeme hlavně u dětí a autistů. Některé děti nejsou schopny ani na dálku psa vidět či projít kolem něj. S našimi psy je učíme, jak se v takové situaci zachovat. Děti mají rády, když pes poslouchá jejich povely. Tady je výhodou začínat s velkým, klidným plemenem, které si lehne a nijak nereaguje.
Psí canisterapeut si však získá důvěru i jen pouhým pozorováním. Vyzařuje klid a pohodu, a to samotné nám v terapii pomáhá.

U seniorů pak hodně pomáhá kolektivní terapie. Když senior vidí, jak pes reaguje na jiné klienty, sám se po chvilce chce terapie zúčastnit. Psa češe, dá mu pamlsek na zem, poté do misky. Postupně dělá pokroky. Někdy stačí klientovi ukázat, že může psa kdykoli zastavit, či odehnat. Tím si pes získá jeho důvěru. U starších lidí však hodně záleží na jejich ochotě. Vždy tomu necháváme volný průběh. Není vhodné klienta do jakékoliv terapie nutit, neboť pak nefunguje.

Vzpomenete si na nějakou kuriózní situaci, která se vám při terapii přihodila?
Kuriózních situací, ale hlavně těch úsměvných, se stává mnoho. Například na jednu canisterapii přišla nová klientka, která po spatření naší úžasné velké Amandy (pyrenejský horský pes) odhodila berle, lehla si na zem, mazlila se a válela se celá šťastná, dováděla jako malé dítě se štěnětem. Pak vstala a odešla šťastná, usměvavá, bez berlí. Někdy si klienti chtějí nenápadně psího terapeuta odnést na svůj pokoj, či ho uschovat mezi plyšáky.

Máte nějaký konkrétní příběh člověka, kterému vaše canisterapie pomohla?
Ano, mám, a je jich několik. Jedna z našich klientek byla po velmi těžké traumatické nehodě. Na rehabilitaci odmítala vyjít z pokoje, všeho se bála. Dnes žije normálním životem. Vždy, když ji potkám, velice děkuje, protože ochotu to změnit nabyla právě díky naší terapii. Nejvíce jí pomohla terapie s morčetem. Před Vánoci, když jsem ve městě po tréninku nastupovala do auta, nějaký pán zastavil provoz, protože mi musel poděkovat, jak jsme mu pomohli a změnili život.

Co Vás na této práci nejvíce baví?
Ráda pozoruji, jak se psí terapeuti rozvíjejí a sami pak poznají, jak klientovi pomoci. Úžasný je i pohled na klienta, jak při terapii rozkvétá a těší se na naši návštěvu. Radost mi dělá i jakékoliv zlepšení u dětí. Miluji práci se psy, spolupráci a komunikaci při terapii. Je to krásný a uspokojující pocit potřeby a pomoci. Canisterapie je životní styl, žije jí naše celá rodina, a to nás hodně i spojuje.

Děkujeme za rozhovor.