Když lovkyně zpívá. Dagmar Jandová o soutěžích, Suchém a Svaté Hoře

Je to kombinace paměti, klidu a intuice. Člověk může vědět, co chce, ale když se vynervuje, z hlavy to prostě nevydoluje. A někdy odpovíte správně i na něco, co jste nikdy neslyšeli — jen díky intuici.

Jasně, když mám pocit, že bych něco měla vědět — a zrovna nemám dobrý den — rozhodí mě i jednoduchá otázka. Dřív jsem si myslela, že se zboří svět. Že zklamu ty, co mě vybrali. Ale po čtyřech letech už vím, že je to normální. Mrzí mě to hlavně u věcí, které bych fakt měla znát. Třeba česká politika. A paradoxně i meteorologie — když jsem ji ještě dělala, ty otázky mě úplně zablokovaly. Naopak počítače, hry, zahraniční celebrity — to jde mimo mě. Ale to mě nerozhodí. Když to nevím, tak to nevím.

Možná ano, přece jen je to obor, který zahrnuje i fyziku, zeměpis a další okruhy. Teď jsem ale po dvaceti letech s meteorologií skončila a věnuji se naplno tvorbě kvízových otázek a knih jak pro děti, tak pro dospělé, to mě baví ze všeho nejvíc.

Určitě přirozenost. Sama jsem obešla spoustu televizních soutěží, než jsem se stala lovkyní. Takže se do soutěžících umím vcítit. Ale to neznamená, že nehraju naplno. Občas mi je líto, když doženu tým, který byl fakt dobrý, sympatický, milý. Ale i tak hraju na výhru.

Říkají mi to. Možná proto, že nemají pocit, že je chci „rozdrtit“. Možná se mnou nevyhrají, ale necítí se u toho marně. A to je důležité.

Nejraději mám českou hudbu, hlavně šedesátá léta, třeba písničky pánů Suchého a Šlitra, Matušky, paní Kubišové a tak podobně. Z folku mám ráda třeba Nezmary a ráda si poslechnu i jazz. Na obrazovce jsem zpívat neplánovala, ale lidi mi píšou, že je to fajn. Tak se občas odvážím.