Když festival řídí žena, vnáší do něj kreativitu i rychlé řešení trapasů, věří Albína Dědičík Houšková
23. března 2019 (18:27)
„Festival jsme otevřeli a dostali na něj daleko více lidí,“ hodnotí svých sedm let v čele Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram, který letos vede do 51. sezony.
Do zahájení Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram zbývá měsíc a kousek. Kdybychom se podívali na osu, která má na jednom konci maximální optimismus a na druhém maximální pesimismus, kde se na té ose teď nacházíte?
Mezi oběma mezními body se pohybuji podle toho s kým mluvím, jaký e-mail dostanu... Podle toho se ocitám buďto na tom krásném, pozitivním vnímání, nebo padám do té hluboké deprese, kdy si říkám, že tohle nemůže vyjít.
V jaké fázi jsou v tuto chvíli přípravy festivalu jako takového?
Ve finální fázi. Teď se opravdu všechno víceméně cizeluje a dohledávají se drobné nedostatky a chyby, které by tam ještě mohly být. Ty vychytáváme a snažíme se, aby vše bylo perfektní.
Jaké chyby se mohou v tuto chvíli objevovat?
Například včera jsme řešili s Ivanem Vokáčem, jedním ze členů Prague Cello Quartet, jak vysoké má být podium v Březnici.
Vstupuje festival do padesáté první sezóny ve formě, v jaké ještě nikdy předtím?
Těžko říct, jestli ve formě, v jaké nikdy dříve. Jeho začátky byly opravdu velmi, velmi slavné a ansábly, které sem tehdy jezdily a dublovaly vystoupení na Pražském jaru, byly ty nejlepší z nejlepších, a to dokonce ve světovém měřítku. Byla tady Moskevská filharmonie, Londýnská filharmonie, to jsou ansábly, na které my, hlavně z finančních důvodů, nemáme šanci dosáhnout. Nicméně je pravda, že jsme festival rozšířili, co se týká jednotlivých produkcí koncertů. Pořádáme akce, které se dřív nedělaly. V tehdejších letech nebylo zvykem pořádat u festivalů doprovodné akce, speciální akce pro děti... To jsou náplně festivalu, které jsme přidali.
V jakém formě jste festival v roce 2013 přebírala?
Já jsem ho přebírala v době menšího útlumu, v době, kdy se konalo šest, sedm, osm koncertů. V době, kdy jsem na festivalu působila jako programová ředitelka, jsme řešili s městem, že má festival obrovský potenciál. Nejen ve jméně Antonína Dvořáka, které je naprosto světoznámé, ale i v prostředí, v jakém se odehrává. Z toho roku, kdy proběhlo sedm koncertů, jsme se dostali na patnáct produkcí plus Den s Antonínem Dvořákem, kdy máme dalších zhruba dvacet akcí ve školách, školkách, na Gymnáziu Příbram a dalších místech, včetně Pražské ulice, náměstí T. G. Masaryka nebo nemocnice.
Kdyby jste se měla pochválit za jednu věc, která se vám v rámci festivalu s ohledem na předchozích sedm let povedla, jaká by to byla?
Já jsem moc ráda, že se nám podařilo festival otevřít, dostat tam daleko víc lidí, než na něj chodilo. V roce 2015 měli návštěvnost zhruba patnáct set osob, v současné době se nám to přehouplo přes čtyři tisíce a předpokládám, že půjdeme ještě dál. Co mě obrovsky těší je spolupráce se základními uměleckými školami a obecně zájem o operní představení, která děláme pro děti. To, že hudba oslovuje nejen milovníky klasické hudby, ale i širší veřejnost, včetně dětí a mládeže, je podle mě největším posláním a úspěchem festivalu.
Co je dobrého na tom, když festival klasické hudby vede žena?
Obecně myslím, že když něco řídí žena, tak tam vnáší víc kreativity a možná i způsob myšlení na vícero frontách a také schopnost rychlého řešení těch největších trapasů.
V čem přesně Vám ten festival umožňuje se realizovat?
Velmi ráda pracuji s umělci, realizuji projekty v umělecké oblasti a koncerty jsou úžasným dílem už při přípravě, protože s těmi umělci projednáváte program a realizujete nějakou myšlenku. Náš festival má vždycky nějakou spojovací myšlenku, která prochází všemi koncerty, v letošním ročníku to je motto „Mistr a jeho žáci“. Toto mě naplňuje z hlediska mého nadšení pro kulturu. A pak je to otázka toho, že můžu formovat něco, co osloví lidi, co je nějak zasáhne a vytvoří jim krásné vzpomínky.
Mezi oběma mezními body se pohybuji podle toho s kým mluvím, jaký e-mail dostanu... Podle toho se ocitám buďto na tom krásném, pozitivním vnímání, nebo padám do té hluboké deprese, kdy si říkám, že tohle nemůže vyjít.
V jaké fázi jsou v tuto chvíli přípravy festivalu jako takového?
Ve finální fázi. Teď se opravdu všechno víceméně cizeluje a dohledávají se drobné nedostatky a chyby, které by tam ještě mohly být. Ty vychytáváme a snažíme se, aby vše bylo perfektní.
Jaké chyby se mohou v tuto chvíli objevovat?
Například včera jsme řešili s Ivanem Vokáčem, jedním ze členů Prague Cello Quartet, jak vysoké má být podium v Březnici.
Vstupuje festival do padesáté první sezóny ve formě, v jaké ještě nikdy předtím?
Těžko říct, jestli ve formě, v jaké nikdy dříve. Jeho začátky byly opravdu velmi, velmi slavné a ansábly, které sem tehdy jezdily a dublovaly vystoupení na Pražském jaru, byly ty nejlepší z nejlepších, a to dokonce ve světovém měřítku. Byla tady Moskevská filharmonie, Londýnská filharmonie, to jsou ansábly, na které my, hlavně z finančních důvodů, nemáme šanci dosáhnout. Nicméně je pravda, že jsme festival rozšířili, co se týká jednotlivých produkcí koncertů. Pořádáme akce, které se dřív nedělaly. V tehdejších letech nebylo zvykem pořádat u festivalů doprovodné akce, speciální akce pro děti... To jsou náplně festivalu, které jsme přidali.
V jakém formě jste festival v roce 2013 přebírala?
Já jsem ho přebírala v době menšího útlumu, v době, kdy se konalo šest, sedm, osm koncertů. V době, kdy jsem na festivalu působila jako programová ředitelka, jsme řešili s městem, že má festival obrovský potenciál. Nejen ve jméně Antonína Dvořáka, které je naprosto světoznámé, ale i v prostředí, v jakém se odehrává. Z toho roku, kdy proběhlo sedm koncertů, jsme se dostali na patnáct produkcí plus Den s Antonínem Dvořákem, kdy máme dalších zhruba dvacet akcí ve školách, školkách, na Gymnáziu Příbram a dalších místech, včetně Pražské ulice, náměstí T. G. Masaryka nebo nemocnice.
Kdyby jste se měla pochválit za jednu věc, která se vám v rámci festivalu s ohledem na předchozích sedm let povedla, jaká by to byla?
Já jsem moc ráda, že se nám podařilo festival otevřít, dostat tam daleko víc lidí, než na něj chodilo. V roce 2015 měli návštěvnost zhruba patnáct set osob, v současné době se nám to přehouplo přes čtyři tisíce a předpokládám, že půjdeme ještě dál. Co mě obrovsky těší je spolupráce se základními uměleckými školami a obecně zájem o operní představení, která děláme pro děti. To, že hudba oslovuje nejen milovníky klasické hudby, ale i širší veřejnost, včetně dětí a mládeže, je podle mě největším posláním a úspěchem festivalu.
Co je dobrého na tom, když festival klasické hudby vede žena?
Obecně myslím, že když něco řídí žena, tak tam vnáší víc kreativity a možná i způsob myšlení na vícero frontách a také schopnost rychlého řešení těch největších trapasů.
V čem přesně Vám ten festival umožňuje se realizovat?
Velmi ráda pracuji s umělci, realizuji projekty v umělecké oblasti a koncerty jsou úžasným dílem už při přípravě, protože s těmi umělci projednáváte program a realizujete nějakou myšlenku. Náš festival má vždycky nějakou spojovací myšlenku, která prochází všemi koncerty, v letošním ročníku to je motto „Mistr a jeho žáci“. Toto mě naplňuje z hlediska mého nadšení pro kulturu. A pak je to otázka toho, že můžu formovat něco, co osloví lidi, co je nějak zasáhne a vytvoří jim krásné vzpomínky.
Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.
zdroj: Václav Bešťák
autor: top
| Tweet |
