Jeviště v jídelně pro mukly. V bývalém vězeňském lágru se hrálo divadlo

Zima, šero a mlha. Zkrátka listopadové melancholické období. Tak zatopíme! Právě tím pro nás 17. listopadu začal 5. ročník Festivalu Divadla Dagmar. Po roční vynucené koronavirové pauze jsme opět mohli zamířit do areálu Památníku Vojna u Lešetic a jako každý rok přizpůsobit tomuto divadelnímu svátku prostory tamní galerie, dříve jídelny pro mukly komunistického lágru. Zatemnit okna, udělat jeviště, nanosit techniku a kulisy, zprovoznit světla a zvuk či seřadit židle. A samozřejmě pořádně prostor vytopit. O komfort a spokojenost diváků nám jde především. Vše připraveno a můžeme začít!

Skrze představení Divadla Dagmar jsou člověku předkládány dojemné osudy mnohdy obyčejných lidí. Výsledný pocit ze zhlédnutí je navíc umocňován místem, které samo o sobě bylo svědkem mnoha silných příběhů. Nejinak tomu bylo i v letošním roce.

První den byla uvedena dramatizace knihy vlámské autorky Griet Op de Beeck „Pojď sem, ať ti můžu dát pusu“. Sledovali jsme v ní životní cestu dívky Mony, která měla již od malička – vlivem okolností – rozum dospělého člověka. Její úděl se odvíjel od úmrtí matky v dětství až do dospělosti. Čelila nefungujícímu partnerskému vztahu, neuspokojivému zaměstnání a nemoci otce. I přes negativní životní zkušenosti přinesl závěr hry svědectví o odhodlání hrdinky, která se rozhodla nalézt sebe samu a o své místo na zemi přece jen bojovat. Diváci mohli vidět fascinující energii a hereckou preciznost Magdalény Hniličkové v roli Mony, jejíž ztvárnění doslova bralo dech.

Následující den přišla na řadu scénická kompozice „Dýchám i nečtené řádky“, složená z dopisů Antonie Hasmandové alias Matky Vojtěchy. Tato boromejka byla vězněna komunistickým režimem mezi lety 1952–1960. Z jejích dopisů však nebyla cítit křivda či vztek na nespravedlivé odsouzení. Texty byly naopak plné vnitřní síly a harmonie, hluboké víry a lásky k bližnímu. Zkrátka se jednalo o setkání se zajímavou osobností, umocněné i tím, že příběh vyprávěli muži. Představení tak jen znásobilo pocit bezdůvodné a absurdní nepřítomnosti milované osoby, ženy internované jen pro svoji víru neslučující se s marxisticko-leninistickou pseudofilozofií tehdy vládnoucího komunistického režimu.

Jsme rádi, že i přes zhoršující se pandemii jsme stihli festival realizovat, a to s finanční podporou Hornického muzea Příbram a obce Milín. Velmi nás překvapila vysoká divácká účast, která je závazkem pro další zlepšování organizace festivalu v letech příštích.