Jedovatý a mokro milující tajemný obyvatel bukové stráně

Tehdy jsem kráčel po dešti lesní cestou lemovanou starými buky, které svým majestátem ohlašovaly blízkost rezervace chránící zbytky brdských jedlo‑bukových pralesů. Jedlí tu dnes mnoho nezůstalo, i když je pravda, že se tento kdysi běžný strom našich lesů začíná znovu vracet a krásně zmlazuje. Pod téměř každou jedlí dnes najdete její potomstvo v podobě stromečků všech velikostí.

Když jsem míjel částečně vykotlaný buk u cesty, ze stínu svého úkrytu mě odtud vždy po očku pozorovala ropucha obecná. Tady měla svůj domov a vídali jsme se téměř pokaždé. Chyběla jen tehdy, když ji přepadl hlad a vydala se do vlhkého lesa na lov.

Od lesní cesty se terén prudce zvedá k hřebeni. Pod prastarými bučinami leží velké balvany, místy připomínající malé skalky. Na zemi spočívají kmeny stromů, které už svou životní pouť ukončily. Mnohá torza se rozpadla, pohltil je mech a lesní prsť a tak pomalu splývají se zemí.

Právě takové prostředí plné skrýší, stálého vlhka a příjemnější teploty i v parném létě vyhovuje tajemným tvorům, kteří tu žijí. Tím tvorem je mlok skvrnitý, nápadně vybarvený ocasatý obojživelník, který však v této pestré paletě lesních barev dokonale splývá.

Když jsem vystoupal pod koruny buků do svahu, hned na prvním zetlelém torzu jsem ho znovu uviděl. Velký mlok se pomalu sunul po vlhkém mechu a jeho černožlutá pokožka už z dálky varovala všechny hladové tvory: Pozor, jsem jedovatý!