Jaroslav Vrchlický jezdil do Příbrami za svými prarodiči. Ve verších se inspiroval jesličkami svého dědy

25. prosince 2021 (11:31)

foto: MěÚ Příbram

Dědečkem Vrchlického byl mydlář Kolář s dílnou a krámem v severozápadním koutu příbramského náměstí

Koledy, děti recitující na vánočních besídkách, či při návštěvě Mikuláše a čerta. Vánoce byly odjakživa svým způsobem poetické. Přestože se o nich nebásní tolik, jako třeba o ženách, je spousta krásných veršů s vánoční tématikou. Stejně jako ty reálné, i básnické Vánoce jsou plné vzpomínek na dětství, kdy bylo jejich kouzlo pro všechny největší.

Nejinak je tomu u jedné z nejznámějších literárních oslav narození Ježíška, básně Vánoce od Jaroslava Vrchlického. Začíná slovy: „Hlas zvonů táhne nad závějí“ a ačkoliv ji Vrchlický složil v Obči čistá na Rakovnicku, je bezesporu inspirována Příbramí.

Velký český básník měl totiž v našem městě prarodiče, jeho dědečkem byl mydlář Kolář s dílnou a krámem v severozápadním koutu příbramského náměstí. Tady náš budoucí básník trávil mnohé chvíle dětství včetně vánočního času. Jesličky, které ve své básni zmiňuje, jsou pravděpodobně rozměrné pohyblivé jesle, na které se jako malý kluk jezdil do Příbrami ke svým prarodičům dívat.

Ty pravé ladovské Vánoce se spoustou sněhu, rampouchy na střechách a jasným mrazivým nebem dnes už bohužel známe většinou jen z pohádek. Díky Vrchlickému si však atmosféru někdejších bílých Vánoc můžeme připomenout i z veršů.

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří -
ó Vánoce! Ó Vánoce!