Jan Tománek: Vítězství na Havaji je splněný sen, takový nával emocí po protnutí cílové pásky, jsem nikdy nezažil

Je u tebe obvyklé, že na místo nejvýznamnějších závodů sezony odjíždíš vždy s velkým časovým předstihem?
Je to tak, třeba ale Zéland byl v tomto svým způsobem unikátní, protože jsem přicestoval již 3 týdny před závodem. Tak to obvykle nedělám, ale poté, co jsem se vrátil z veleúspěšné mise na Havaji a dal se trochu fyzicky dohromady, chtěl jsem opět začít trénovat. Jenomže listopad tady není úplně optimální pro trénink, takže jsem pomaličku začal pracovat alespoň „indoor“ a na trenažeru. Cílem byl odletět na Zéland v předstihu, abych se tam rozjezdil a potrénoval. Poctivá příprava na závod je samozřejmě vždy prioritou, ale když už tam jsem, tak ten volný čas si chci taky užít a objevovat. Nový Zéland k tomu úplně vybízí, protože je to velmi různorodá země s fajn lidmi, super jídlem a úžasnou přírodou.

Uchvátila tě podobným způsobem i Havaj?
Já jsem si tam jel především naplnit své sportovní ambice. Havaj je taky zajímavá destinace, ale za srdce mě tolik nechytla. Cestovatelský potenciál toho ostrova (Big Island) není tak velký. Je tam relativně malá infrastruktura a na tréninku se rozhoduji pouze mezi tím, jestli pojedu na dálnici doprava nebo doleva. Po cestě mě míjejí auta ve stokilometrové rychlosti, což taky není nic příjemného. Na druhou stranu kontrast nádherné sopky Mauna Kea na jedné straně a oceánu na druhé, je taky fascinující.

Zábava tedy ano, ale vždy až po tréninku?
Přesně tak, trénink je daný relativně striktně a snažím se ho vždy dodržet. Mám připravený tréninkový plán, který se samozřejmě musí občas přizpůsobit aktuálním podmínkám a únavě, která zrovna na Havaji byla relativně vysoká. Od začátku jsem bojoval s místním klimatem. Kombinace stoprocentní vlhkosti a vysoké teploty byla pro mé tělo náročná a když jsem ho dostal do otáček, tak nedokázalo efektivně chladit. To byl velký problém, který se promítal i do regenerace a všeho okolo. Přesto ale platí, že i během tvrdého tréninku dokážu vnímat tu krásu kolem sebe. Po tréninku si rád někde sednu na kávu, dobré jídlo a popovídám si s místními lidmi. Styk s domorodci mi umožňuje poznat pravou tvář toho místa. Jakmile člověk odjede dál od profláknutých turistických center někam nahoru do vesnice, kde jsou místní farmáři, tak se ti ukáže úplně jiný svět.

Myslím, že v tomto ohledu (seznamování se s domorodci), ti paradoxně pomáhá i tvůj handicap, neboť lidé jsou vůči tobě možná trochu vstřícnější a nápomocní, že?
To je určitě pravda. V Americe jsou lidi obecně velmi vřelí, byť samozřejmě nedokážu posoudit, nakolik je to vždy zcela upřímné. Navíc si myslím, že mám dar dávat se s lidmi snadno do řeči, protože tu pozornost jednoduše přitahuji a mě tohle seznamování navíc hrozně baví. Mám díky tomu spoustu přátel a telefonních kontaktů, kterým můžu zavolat, když se zrovna vyskytuji v daném místě nebo když potřebuji s něčím poradit.

Pojďme k samotnému Ironmanovi na Havaji. Považuješ toto vítězství v legendárním závodě za svůj dosavadní vrchol kariéry?
Je to přesně jak říkáš. Ačkoliv jsem s triatlonem nezačínal jako mnoho jiných lidí kvůli snu o budoucím startu na Koně (Kailua-Kona je místo na západním pobřeží Velkého ostrova, kde se každoročně koná havajský Ironman), ale proto, že byl triatlon pro mě nová výzva, tak jsem se k tomuto ikonickému závodu postupnými krůčky propracovával. Jak jsem získával zkušenosti, tak jsem i zvyšoval laťku. Havajského Ironmana jsem bral ale především jako sportovní cíl a později jako sportovní sen. Speciální auru, až nedotknutelnost Kony, o které všichni mluvili, jsem pocítil teprve po protnutí cílové pásky, když jsem se stal mistrem světa. Všechny mé předchozí úspěchy a světové tituly v polovičním Ironmanu jako bych v ten moment zmuchlal a hodil do koše. Ten posun ve vnímání dosaženého úspěchu veřejností a lidmi ze sportu je úplně neuvěřitelný, až se tomu s určitým sportovním a osobním nadhledem vlastně trochu směji. Přitom to je závod jako každý jiný, na světě je řada hezčích závodů, než je Kona, nicméně je to ten kultovní závod, kde to všechno začalo.

Byl si v těch extrémních klimatických podmínkách schopen si závod i trochu užít a vnímat atmosféru podél trati nebo to byl od začátku do konce jen boj o přežití?
Kona byl pro mě totální závod od začátku do konce. Celý den jsem bilancoval na hraně mezi udržitelným výkonem a kolapsem. Už tak náročné podmínky ztížil ještě přívalový liják v průběhu závodu a já se necítil vůbec dobře. Do toho jsem z výrazu tváře mého pronásledovatele vnímal, že je na tom běžecky podstatně líp a prožíval jsem takovou vnitřní paniku. Snažil jsem se proto maximálně koncentrovat na sebe a na rovinu přiznám, že mě ten den štvali absolutně všichni – lidi co fandili, lidi co nefandili, i ty, co tam jen postávali. Bylo to ale tím, že sám jsem se necítil dobře a byl tam ten tlak na výkon. Nakonec jsem to ale ustál, nechyboval jsem a teprve na cílové rampě přišel obrovský nával emocí, větší jsem nikdy nezažil. Po vítězném protnutí pásky jsem začal z plných plic řvát, což se mi nikdo nestalo. Ty emoce s tebou tak cloumají, že chvíli v podstatě ani nevíš, co děláš. Na ten pocit do smrti nezapomenu.

Vím, že seš maximalista a po životním úspěchu na Havaji si toužil završit snový rok vítězstvím i na mistrovství světa v polovičním Ironmanu na Novém Zélandu. Nakonec to o jedno místo nevyšlo. Jak bys ten závod zhodnotil?
Musím říct, že na Zélandě jsem předvedl maximální výkon, na který jsem měl. Věřil jsem, že v cyklistice dokážu smazat ztrátu, kterou jsem nabral v plavecké části na Australana Nicka Beveridge a že půjdu před něj. On sice nemá v polovičním Ironmanu takové zkušenosti jako já, ale dlouhodobě patří mezi nejlepší paratriatlonisty na světě. Nakonec se to nepovedlo, Nick předvedl parádní výkon. Výkonnostní rozdíl pramenil z toho, že Nick má vrozený handicap, který je podstatně menšího rozsahu, než mám já, a to je pak samozřejmě znát. Double z toho tedy nakonec nebyl, ale předvedl jsem maximum možného, a to je podstatné.

Je ti 37 let, právě si úspěšně zdolal asi nejvyšší metu, kterou můžeš v triatlonu dosáhnout. Nehrozí u tebe ztráta motivace a předčasný sportovní důchod?
Parasport je v tomhle trochu specifický, protože k tomu sportu se dostáváme většinou později, tudíž máme více let před sebou. Navíc lidská síla odchází z těla relativně pozvolně. Nejprve ochabují trupové svaly, pak dolní končetiny a nakonec horní, což samozřejmě hraje v případě parasportovců v náš prospěch. Nehledě na to, že dlouhý triatlon je silově vytrvalostní disciplína, takže myslím, že má sportovní kariéra může být ještě dlouhá a úspěšná.