Jan Liška: Dějepis už není jen výčtem letopočtů a jmen

Tvorba videoklipu, natočení filmu či reportáže. Čím dál více učitelů ustupuje od tradiční výuky formou výkladu od tabule podle učebnice. Doba, kdy se při výuce v českých školách nepočítalo s přílišnou aktivitou žáků, je už naštěstí pryč. Žáci jsou zapojováni do školních projektů, diskusí a debat. Jedním z předmětů, který byl vždy spojován s nudným memorováním, je dějepis. Žáci si jednotlivé události často nedokázali dát do souvislostí a mnohdy tak ani nechápali, k čemu je takový předmět dobrý. Jak se dějiny vyučují dnes? Je stále dějepis pouhým výčtem letopočtů a jmen? Zeptali jsme se přímo učitele dějepisu.

Jan Liška učí již třináctým rokem dějepis na jedné z příbramských základních škol. Pochází z rodiny známého výtvarného umělce Václava Mathausera, který ho svou tvorbou inspiroval a zároveň ho připravoval na studia na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Jeho velkým koníčkem jsou dějiny výtvarného umění. Kromě dějepisu učí také pracovní činnosti a vede kroužek loutkového divadla.

Uvažoval jste někdy, že půjdete ve stejných šlépějích svého dědy a stanete se výtvarníkem?
Původně jsem se chtěl stát pouze výtvarníkem, ale osud tomu chtěl jinak. Učitelem jsem se chtěl stát až po studiu gastronomie, tedy asi ve dvaceti letech. Kdybych neudělal tenkrát přijímací zkoušky na VŠ, skončil bych pravděpodobně někde jako kuchař na zaoceánské lodi.

Jaké historické období je Vám nejbližší?
Ve volném čase se stále rád zabývám dějinami výtvarné kultury, ve škole mne to stále čím dál více táhne k období 20. století.

Mají dnes žáci zájem o dějiny? Nebo k dějepisu spíše přistupují tak, že ho v životě nebudou nikdy potřebovat?
Myslím si, že se i v současné době najde mnoho žáků, kteří o historii zájem mají. Naštěstí. Samozřejmě zde hraje klíčovou roli osobnost vyučujícího, dále potom vliv rodiny a blízkých přátel.

Je dějepis pouhým výčtem letopočtů a jmen, jak tomu bylo dříve?
Já pevně doufám, že již ne. Tedy alespoň ne v mém případě. Faktografie je jistě nezbytná, bez základů se nedá stavět dál. Také já po žácích chci znát některé významné události, letopočty a osobnosti. Dějiny však nejsou jenom o faktech. Jsou také o svědectví, minulosti, identitě, tradici a vyprávění.

Jak nejlépe probudit v dětech zájem o dějiny?
Tak například já vždy na začátku roku začínám své úvodní hodiny dějepisu tématem „Jaké znáte historické prameny v našem blízkém okolí?“ a „Proč je vlastně vůbec důležitý dějepis?" Myslím, že to by mohla být jedna z cest, jak probudit v dětech zájem o tento předmět.

Je důležité učit děti dějepis takovým způsobem, aby je bavil. Lehce se to řekne, mnohem těžší je však realita. Je třeba probudit u žáků větší zvídavost a touhu po poznání, dále potom ukázat, že dějiny nejsou jen nudným memorováním, ale mohou být jednou velkou cestou za dobrodružstvím.

Snad každý z nás se začne více zajímat o minulost, týká-li se jej přímo osobně a ne, aby ji vnímal pouze v obecném, nezáživném kontextu. Je rozdíl, vyučujeme-li druhou světovou válku pouze stylem přímého výkladu bez zpětné vazby žáka, nebo dětem tuto dobu připomeneme formou osobních příběhů lidí, kteří kdysi válku prožili, zapojíme do vyučování moderní interaktivní technologie, či v nejlepším případě necháme hovořit samotné žáky o svých vlastních zkušenostech z minulosti (příběhy rodičů, prarodičů, rodinná dobová korespondence, obrazy či fotografie apod.).

Jak se Vám pracuje s teenagery?
Myslím si, že se asi žádný kolega pedagog nikdy nesetkal s tím, že by se během své pedagogické praxe nedostal při vyučování do méně či více vážného konfliktu se žáky. Je to bohužel přirozená součást našeho povolání, se kterou se musíme vyrovnat. Drzí žáci byli, jsou a budou. Východisek může být určitě mnoho a ani já sám nevím, které je to nejoptimálnější. Snad být žákům přirozenou autoritou, snažit se si vybudovat mezi sebou vzájemnou úctu a stavět výuku nejen na jejím základním obsahu, ale také na správném způsobu předávání informací.

Máte zkušenost s výukou i na menší škole?
S menšími školami osobně zkušenost nemám. Z doslechu od svých kamarádů učitelů z menších, „vesnických“ škol, si myslím, že není důležité hodnotit dle kvantity, ale spíše dle kvality. Jedná se především o to, jakým způsobem jsou ve škole nastavená pravidla a jak se jimi pedagogové a žáci řídí. Z toho samozřejmě plyne i jaké je klima ve škole, jak se žáci ve škole cítí.

Jak to děláte, že jste do výuky pořád tak zapálený?
Ani sám nevím. Práce ve školství je velice náročná. Na učitele je kladena obrovská zodpovědnost a zátěž byrokracie je také nesmírná. Nejvíce energie mě snad dává pozitivní zpětné vazby od žáků. Mohu upřímně říci, že se zatím stále do zaměstnání více těším než naopak.

Přibližíte nám historický projekt, který nyní se svými žáky připravujete?
Jedná se již o třetí historicko-badatelský projekt, na kterém se podílejí žáci ve svém volném čase. Nejprve jsme se zabývali obdobím druhé světové války, potom se naše pozornost zaměřila na 50. léta minulého století. Současný projekt mapuje události z let 1968 až 1970. Je nutné podotknout, že se vždy jedná o badatelský výzkum žáků se zaměřením na regionální dějiny. Při pátrání po minulosti se snažíme pracovat nejen s dobovými dokumenty, ale i s pamětníky, což je pro žáky asi nejzajímavější oblastí celého projektu.

Navštěvujeme např. Státní okresní archiv Příbram, Hornické muzeum Příbram, ale takém mnohem vzdálenější instituce, jakými jsou například Národní muzeum či různé památníky významných osobností. Výstupem našeho projektu by měla být výstava ve Státním okresním archivu Příbram na počátku června 2020, kde bychom rádi prezentovali naše veškeré badatelské úspěchy.

Pro tento projekt hledáme příběhy z našeho okolí, které si zaslouží nebýt zapomenuty. Příběhy vztahující se k událostem období let 1968 – 1970 (období Pražského jara a následných osudných srpnových událostí, období sebeupálení Jana Palacha a období nástupu normalizace). S pamětníky bychom rádi natočili krátký audio či video-rozhovor, využili bychom také jejich vlastní dobové dokumenty a fotografie. Kontaktní údaje: liska@zsjs.cz