Jako malá chtěla být učitelkou. Nakonec pracuje s vězni

„Když přijde člověk do vězení poprvé, je to pro něj šok. Všude mříže a ostnaté dráty. Dnes a denně. Začátky jsou těžké,“ popisuje své první dojmy z věznice Olga Karasová. Žena, pro kterou se mříže a ostnaté dráty nakonec staly součástí jejího každodenního života. S odsouzenými pracuje v příbramské věznici již 20 let a o své práci dnes mluví jako o svém poslání.

Co Vás přivedlo k práci s vězni?
Po škole jsem 15 let učila na integrované střední škole, ale neprodloužili mi smlouvu. Nastoupila jsem tedy do věznice. Jakmile jsem tu začala pracovat, naskytlo se mi několik dalších pracovních možností, ale já zůstala tady. A jsem za to ráda. V této práci jsem našla smysl.

Nestýská se Vám někdy po středoškolácích?
Na střední škole jsem byla spokojená. Kdyby se nestalo, že jsem musela odejít, ještě bych tam určitě byla. Když však nyní vidím, jak moc se mladí lidé změnili, už toho nelituji.

Co na to Vaše rodina? Bojí se o vás?
Můj muž mi říká, že mě obdivuje. Tenkrát mi na to jen řekl: „Já bych tam nedělal, ale je to tvoje volba.“ Nerozmlouval mi to. Můj muž mě vždy ve všem podporoval. Jsme spolu již 38 let, to také o něčem svědčí.

Je něco, co vás zde ve vězení mile překvapilo?
Jsme jedna z mála věznic, kde je zeleň. Venku udržujeme záhony růží. Dva roky zpátky jsme si je dokonce i sami nařízkovali. Práce se zemí prospívá i odsouzeným.
Stává se, že právě při práci se mi otevřou.

S jakými odsouzenými pracujete?
Je tu různá skladba lidí. Máme tu odsouzené za krádeže, loupeže, podvody, ale i vraždy. I jejich osudy jsou různé. Hodně pracuji s těmi, kteří jsou ve vězení poprvé. Mnohdy jsou to vzdělaní lidé. Tam si myslím, že je ještě co napravovat. Pokud je tu však odsouzený již po několikáté, tak je to většinou již ztracené. Dříve jsem říkala, že i kdyby se jeden člověk ze sta začlenil zpátky do života, tak to má smysl. Dnes říkám: Kdyby se jeden z pětiset začlenil, stojí to za to.

Svěřují se vám vězni?
Někdo se otevře dříve, někdo až za nějaký čas, ale svěřují se. Sdělí třeba informace z rodiny. Svěří se, co zrovna prožívají. Vždy je ale nutné udržovat si od nich určitý odstup.

Bála jste se někdy mezi odsouzenými?
Nikdy jsem nezažila situaci, kdy bych se vyloženě bála. Pořád tu ale musíte předvídat. Uvažovat, co by se mohlo stát. Také musíte umět dobře volit slova. Když chci někomu něco vytknout, musím si předtím dobře rozmyslet, jaká slova použít. Nevíte, co v nich vězí, může u nich nastat zkrat. I když si myslíte, že je máte přečtené, nikdy pořád nevíte, co od nich můžete očekávat. Ostražitost tedy musí být na prvním místě. A pak autorita.

S vězni vaříte, tvoříte z keramiky, malujete..
Vedu kurz vaření, keramiky, mám na starosti knihovnu. Máme tu i vězně, kteří malují. Zajímavé je, že změnu člověka vidíte i v obrazech, které namaluje. Jeden z odsouzených používal zpočátku pouze bílou, černou a červenou barvu. Jeho obrazy byly ponuré. Teď už jsou tam i jiné barvy a dětské motivy. Když jsme se vrátili z nedávné akce v Bukovanské léčebně, kde vystavoval své obrazy, byl šťastný. Svěřil se mi: „Ani si nedovedete představit, co ve mně bylo.“ Děti mu říkaly strejdo a dokonce jsme pak dostali děkovný dopis.

Udělila jste někdy kázeňský trest?
Já osobně kázeňský trest udělovat nemohu, ale mohu ho navrhnout. Navrhla jsem zatím pouze tři tresty. Odsouzení porušili vnitřní řád věznice, chovali se neslušně a nevhodně. Jednoho jsem dokonce z kurzu musela vyřadit.

Nosíte si práci domů?
O práci se s nikým nebavím. Ani doma. Netahám si práci do svého soukromí. Aby tu mohl člověk pracovat, musí to hodit za sebe, jakmile vyjde ven. Nějakou dobu mi to také nešlo, ale naučila jsem se to. Jinak bych tu nemohla být.

Čím si nabíjíte baterky?
Mám doma pejska, který mě dokáže neuvěřitelně nabít energií. Pak také ráda zahradničím. V práci je hodně negativa, musela jsem si najít něco, u čeho se odreaguji.

Co Vám dělá při této práci největší radost?
Mám radost z toho, že zde mohu předávat své zkušenosti. Studovala jsem
Husův institut teologických studií, zabývám se i duchovní stránkou věci. Mám tu speciální výchovnou aktivitu, při které s odsouzenými rozebírám jejich rodinu, vztahy v rodině a v jejich okolí. Povídáme si o tom, kde pracovali, kde se pohybovali. Často pak přijdete na to, proč se to vlastně stalo. Musíte být však připraveni, abyste tomu člověku neublížili.

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?
Vloni mi jeden z odsouzených, který je již na svobodě, poslal pohled k Vánocům. Byl to 60letý vzdělaný pán s titulem, bankéř, který byl odsouzen na 5 let odnětí svobody. Nakonec byl propuštěn v polovině trestu. Děkoval, že jsme ho do kurzu zařadili a napsal: „Kdyby tu kurz nebyl, nevím, jestli bych to vydržel.“ Děkovala mi i jeho manželka. To mě hřeje u srdce.

"Každá práce má své pro a proti. V této práci však musíte hledat hlubší smysl. Já osobně beru svou práci jako poslání,“ dodává Olga Karasová.