Já můžu zlobit, mám na to papír. Slýchávají učitelé od svých žáků

V Česku chybí tisíce učitelů. A podle odborníků na vzdělávání bude hůře. Zhruba třetina pedagogů se v Česku blíží důchodovému věku a mladí se do kantořiny příliš nehrnou. Práce učitele má v Čechách nálepku mizerně placené, velmi psychicky náročné profese. Mladí dávají čím dál častěji přednost jiným, lépe placeným oborům.

Zeptali jsme se ředitele jedné z příbramských základních škol, jak se s dětmi pracovalo dříve a jak dnes. Naše dotazy nám ochotně zodpověděl Mgr. Roman Behún, který do školství vstoupil na začátku devadesátých let. Nyní působí jako ředitel Základní školy pod Svatou Horou.

Dnes je často zmiňovaná porucha chování dětí, zejména nesoustředění při výuce (ADHD). Zaznamenali jste výskyt této nemoci i v minulých letech?
Do školství jsem vstoupil jako začínající pedagog právě na začátku devadesátých let. Přestože začínající učitel, ale věkově poměrně blízký žákům, jsem problémy s kázní víceméně neměl. Vzpomínám si, že na pedagogických radách se řešila nekázeň žáků, vyrušování v hodinách, nepořádnost, zapomínání domácích úkolů. Nikdy se však nemluvilo o tom, že by někdo z žáků měl diagnostikovanou poruchu chování, povětšinou dostal „nálepku“ neukázněného a nevychovaného žáka.

V současnosti je to však jinak. Podle výzkumů porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou postihuje 3-7 % dětí. Je jasné, že tyto děti máme ve škole i my. Vyučující ke vzdělávání těchto žáků přistupují podle doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Bohužel se však dostáváme i do situací, kdy žák „poučen“ z domova tvrdí paní učitelce: „Já můžu zlobit, já mám na to papír“.

Setkal jste se za svůj profesní život se stížnostmi rodičů na to, že jsou děti přetěžované učivem?
Setkal, ale není to nijak četné. Jestli, tak ve dvou až třech případech za celou dobu mé praxe. Problém je spíše opačný. Podle mého názoru stále více žákům ulevujeme a máme na ně nižší nároky. Ale tento problém je napříč celým našim školstvím. Školství nemá a ani nemůže mít déle trvající koncepci. Ještě není vyhodnocena reforma, která přinesla vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu a z něj vycházejících Školních vzdělávacích programů a už přichází další reforma, tentokrát financování. A k tomu všemu ještě nedotažená inkluze.

Na to, aby se vyhodnotila reforma ve školství, potřebujete minimálně 25 – 30 let. Reforma musí projít všemi vzdělávacími stupni, od mateřinek až po vysoké školství, a až se ty děti, které s novou reformou zahájily svůj vzdělávací proces, dostanou do pracovního procesu, potom se může přistoupit k vyhodnocení kladů a záporů reformy.

Ministerstvo školství ani nemůže udržet jednu koncepci. Vždyť od roku 1989 se na ministerském postu vystřídalo 21 ministrů z šesti politických stran i bezpartijních. Učňovské školství jako součást středního odborného vzdělání je téměř před zánikem. Základní školství je decimováno masivními odchody žáků na víceletá gymnázia, někdy i žáků, kteří neoplývají studijními předpoklady. A i těm, kteří dochodí základní školu, jsou nabídnuta místa na středních školách v nepřeberném množství maturitních oborů.

Navíc v naší společnosti panuje ne zcela oprávněná představa, že maturita je prvním krokem ke snadnému životu. A rodiče vždy chtějí pro své děti to nejlepší. Pro vysvětlení uvedu ještě pár čísel. V roce 1918 bylo registrováno v našich zeměpisných šířkách cca 240 středních škol s maturitou a studovalo v nich přibližně 75 tisíc studentů. V roce 1928 to bylo přibližně 250 škol a v nich cca 90 tisíc studentů. Pozor! V roce 2018 to bylo již 1100 středních škol s maturitou a v nich studujících cirka 310 tisíc studentů. Počet obyvatel za tuto dobu stoupl o 0,5%. Počet středoškoláků o 245% a počet středních škol s maturitou na našem území vzrostl o 370%.

Dříve se na školách vůči zlobivým dětem používala výchovná metoda, při které nechybělo „plácnutí“ ukazovátkem přes ruce. Děti se pak bály doma k tomu přiznat, aby nedostaly další trest od rodičů. Co se za ta léta změnilo?
Změnilo se podstatné, změnila se doba. Výrazně klesla autorita učitele a vážnost učitelského povolání. Kdysi co řekl pan učitel, to platilo. Dnes se již žáci nebojí oponovat učiteli, diskutovat s ním. Je však třeba pracovat na kultivovanosti jejich projevu, aby dokázali diskutovat slušně. Je dobře, že se žáci cítí svobodnější, ale měli by si uvědomit, že svoboda je vykoupena (z)odpovědností.

Před revolucí se ve školních jídelnách podával k obědu pouze jeden chod. Děti nesměly odejít, dokud nedojedly. Dnes mají na výběr ze dvou chodů a jsou často nespokojené. Čím se domníváte, že je to způsobené?
Ano, dostanou se ke mně závěry například z jednání školního parlamentu, kde se problematika školních obědů často přetřásá. Když se ale ptám, co by si žáci k obědu přáli, tak se dozvím, že hamburgery, hranolky a pizzu. Myslím si, že v naší školní jídelně se vaří dobře. Pravidelně chodím na obědy a jím to samé, co žáci. Téměř ke každému jídlu jsou ovocné i zeleninové saláty. V každém týdnu bývá i nějaký pečený zákusek.

Často jezdím se žáky na zotavovací pobyty a na lyžařské výcviky. Nemyslím si, že by na těchto akcích vařili lépe, než v naší školní jídelně. A stačí dva dny pobytu v přírodě s permanentní fyzickou zátěží a žáci si chodí přidávat.

V minulých dnech došlo v Sedlčanech k napadení žáka místního učiliště. Setkáváte se s agresivitou dětí i na základní škole?
Setkáváme, ale ne až v takovémto stupni agresivity. Celkem úspěšně se nám daří řešit problémy mezi žáky, které vykazují i znaky šikany. Každý tento projev nevhodného chování žáků je řešen a po vyřešení jsou ukládána kázeňská opatření. Důsledností třídních učitelů a okamžité kontaktování zákonných zástupců při absenci žáků jsou významně minimalizovány pokusy o záškoláctví. Občas řešíme také problémy s ničením školního majetku