František Holas - jedna z 319 obětí důlního požáru na dole Marie

František Holas starší se narodil 29. listopadu 1833 v Nestrašovicích u Březnice, č. 26. Jeho otec Václav byl chudým domkářem, a tak syn jako mnozí další ze širokého kraje našel obživu v rozvíjejících se příbramských dolech. V Příbrami se přihlásil k pobytu 25. prosince 1865 a s manželkou Magdalenou, dcerou horníka Jana Kadlece z Oseče, tu vystřídali několik podnájmů. Dne 7. dubna 1866 se jim v Příbrami narodil syn Rudolf. Za kmotru mu šla Jindřiška Petersonová, dcera příbramského knihkupce Eugena Petersona.

Magdalena Holasová po několika letech zemřela, a tak se František Holas 31. ledna 1871 v Těnovicích oženil s Marií Chalupnou. Bydleli opět v Příbrami. Ve Střelecké ulici č. 603 (čp. 68/II) se těmto postarším novomanželům narodil 9. února 1872 syn František Václav a 8. října 1873 tam přišla na svět dcera Florentina. Je velmi zajímavé a neobvyklé, že kromě horníka Václava Hyspeckého jim oběma byla za kmotru Florentine, další dcera knihkupce Eugena Petersona. Lze se jen domýšlet, jaké vztahy obě rodiny spojovaly. Nabízí se například možnost, že otec Holas byl vášnivý čtenář, ale je to jen hypotéza.

Syn František Václav se dobře učil, a tak od podzimu 1884 začal navštěvovat C. k. státní reálné a vyšší gymnasium v Příbrami. Nebylo běžné, že by syn horníka došel až k maturitě, protože pro jeho rodinu to byla veliká oběť, i když existovalo stipendium pro nadané studenty. Pokud už šli horničtí synkové na gymnázium, navštěvovali jen nižší třídy a pak z existenčních důvodů přestoupili na učitelský ústav nebo odešli do praxe.

František Holas mladší však vydržel až do maturitního ročníku, v němž se na zkoušku dospělosti chystalo 35 mládenců - dívky ještě veřejně studovat nesměly. Všichni maturanti plánovali vysokoškolská studia: 16 studentů z ročníku včetně Františka Holase chtělo pokračovat na bohosloví, jeden se chystal k c. k. námořnictvu, jeden na lesnictví, jeden na filozofii a ostatní na medicínu nebo na práva.

Ve školním roce 1891/1892 byly maturitní zkoušky stanoveny na 18. až 22. červenec 1892. Maturita byla tehdy nesmírně náročná zkouška, na kterou bylo nutné se pilně učit. Když se František Holas mladší na maturitu připravoval, vypukl na dole Marie požár. Františkův otec, přední lamač, který již mohl vyhlížet penzi, byl právě na šichtě na V. obzoru a udusil se. Jeho tělo bylo vyvezeno 2. června 1892 dolem Františka Josefa. Byl pohřben 3. června 1892 v sedm hodin večer do společného hrobu na příbramském hřbitově.

Jeho syn František ve druhé polovině července 1892 složil maturitní zkoušku z latiny, řečtiny, češtiny, matematiky, přírodopisu a propedeutiky (úvodu do filosofie) s vyznamenáním. Pak studoval teologii a na kněze byl vysvěcen 25. července 1896. Stal se arcibiskupským notářem a téměř 30 let pracoval jako katecheta obecných a měšťanských škol v Kolíně.

Na svůj příbramský domov nezapomněl. Posledních šest let života se věnoval sepisování historie Svaté Hory – byl oblátem Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele a s redemptoristy sdílel jejich spiritualitu. Po odchodu do výslužby, rok před svou smrtí, se přestěhoval do Příbrami. Pečlivě prostudoval svatohorský archiv, příbramský městský archiv a mnoho dalších pramenů. Před dokončením svého obrovského díla však 13. června 1929 zemřel na Svaté Hoře, odkud mu byl vypraven slavný pohřeb až do Kolína.

Dílo o Svaté Hoře bylo vydáno z jeho pozůstalosti. Redaktoři nebyli schopni do knihy zařadit všechny odkazy na prameny, a tak je v současnosti hledání těchto zdrojů velmi obtížné. Přesto je toto dílo dosud nepřekonané a je mu třeba odpustit i to, že z Bohuslava Balbína přebírá historicky nesprávnou a nepodloženou pověst o založení Svaté Hory rytířem Malovcem.

Letos v únoru uplynulo od narození spisovatele Františka Xavera Holase 150 let. Nebýt toho, že v souvislosti se současnými vzpomínkovými akcemi a psaním článků pro časopis Kahan k 130. výročí březohorské katastrofy bylo třeba opět prostudovat seznam obětí a jejich rodin, výročí Františka X. Holase mladšího by nejspíš pominulo bez povšimnutí.

Tak už to v životě chodí: chudého otce pohřbili do společného hrobu v narychlo stlučené rakvi, poslední cesta jeho váženého syna proběhla v důstojné schránce a v honosném pohřebním kočáře, mizí však památka obou. Vzpomínku si jistě zaslouží.