František Drtikol otevřel české fotografii cestu do světa

František Drtikol (1883 až 1961) pozvedl českou fotografii na světovou úroveň, jeho život ale provázely vzlety i bolestné pády, mezinárodní úspěchy i bankroty, opovržení i osamělost. Drtikol byl slavným fotografickým portrétistou, v jehož ateliéru se scházela pražská smetánka, autorem obdivovaných aktů, zavrhovaným malířem, osobitým filozofem, nadšeným komunistickým revolucionářem i jogínem a mystikem. Zemřel ale v zapomnění a jeho odkaz vzkřísila teprve deset let po umělcově smrtí přední historička a teoretička fotografie Anna Fárová.

Drtikol se narodil 3. března 1883 v Příbrami jako třetí potomek v rodině obchodníka se smíšeným zbožím. V dětství byl hodně samotářský, vyhýbal se ostatním a rád unikal do říše fantazií. Jako žák na gymnáziu za moc nestál, nastoupil proto do fotografického učení. Nevzpomínal na ně právě s láskou, ale pochytil tehdy základy řemesla i nápad na studium na Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii v Mnichově, tehdy prestižní nově otevřené škole. Tu Drtikol opustil vrátil bohatší o skvělé vysvědčení a s nedocenitelnými zážitky z pulzující evropské kulturní metropole. V Paříži ani ve Švýcarsku ale jako fotograf neuspěl.

Po tříleté vojenské službě, kterou nastoupil v roce 1904, pokoušel štěstí v rodné Příbrami, uchytil se ale až v Praze, kde si se společníkem Augustinem Škardou otevřel na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice velkoryse pojatý dvoupodlažní ateliér. Zpočátku je držely nad vodu školní fotografie, teprve postupem času si Drtikol získal pevný okruh příznivců z vysokých společenských a uměleckých kruhů. V roce 1911 publikoval jako vůbec první český fotograf umělecký akt nejen výstavně, ale i tiskem v měsíčníku Fotografický obzor. Na začátku první světové války již platil za nejlepšího pražského fotografa a zakázky se jen hrnuly.

Válečná léta strávil převážně u týlového vojska v Benešově u Prahy, po vzniku Československa navázal na svoji dřívější práci a udržel si postavení nejlepšího pražského portrétisty. V duchu své myšlenky, že "fotograf se musí do člověka přímo zamilovat, cítit s ním, vžít se do něho...odmaskovati jej a potom - potom jej teprve zachytit v aparátu" vytvořil ve svém ateliéru celou galerii podobizen předních československých osobností. A ve volném čase se Drtikol věnoval tomu, co považoval za pravé umění, tedy hlavně své vášni pro akty. Jeho originální dílo, zahalené oparem tajemství, si záhy získalo i značný mezinárodní ohlas.

Ve 20. letech minulého století prožíval Drtikol, který tvrdil, že by bylo "lidstvo přirozenější, upřímnější a krásnější, kdyby více chodilo nahé", asi nejúspěšnější období svého života. Jeho originální dílo, zahalené oparem tajemství, si záhy získalo značný mezinárodní ohlas, umělec sám se stačil oženit a šťastně rozvést s exotickou tanečnicí Ervinou Kupferovou, zplodit dceru a proměnit svůj ateliér v pulzující společenský salon. Jeho šťastnou éru ale ukončila světová hospodářská krize. Pod její tíhou i vlivem dalších politických okolností se začal stále více obracet k mystice, meditacím a malbě.

V poslední předválečné dekádě se mu sice ještě stále dostávalo velké pozornosti, vystavoval však již převážně svá starší díla a jeho nová tvorba (výtvarná i literární) trpěla velkými výkyvy a nenašla prakticky žádnou odezvu. Začátkem 40. let se Drtikol podruhé oženil a jeho žena Jarmila mu vedla skromnou domácnost na Spořilově. Slavný fotograf ještě jako dvaašedesátiletý stihl stavět barikády za pražského povstání, poté k překvapení mnohých vstoupit do komunistické strany a zapáleně budovat nový režim. Ten však jeho dílo záhy odsoudil jako buržoazně dekadentní a ze svých služeb jej propustil a Drtikol, věnující se i józe, dožil ve spořilovském ústraní.

Drtikolovy fotografie, jež dnes patří na mezinárodním trhu s uměním mezi ty nejdražší, tak na dlouhá léta zmizely v archivech. Dostat je na světlo dokázala teprve Anna Fárová, která se už předtím seznámila s Josefem Sudkem, jemuž v 70. letech uspořádala v Uměleckoprůmyslovém muzeu retrospektivní výstavu k 80. výročí narození (Sudek jí nakonec odkázal i svůj archiv). Její zaměstnání v muzeu po roce 1968 pak přineslo také znovuobjevení Drtikolovy tvorby, která ležela v tamním depozitáři. Fárová snímky dva roky zpracovávala a výstava nazvaná prostě František Drtikol se v roce 1972 navzdory zásahům cenzury stala senzací.

Dnes patří František Drtikol mezi nejuznávanější české fotografy, rodná Příbram na jeho počest provozuje galerii se stálou expozicí jeho děl a Drtikolovy fotografie se prodávají za milionové částky v ČR i v zahraničí. Veřejně vystavené dílo láká i zloděje: v březnu 2011 zmizel ze stálé expozice Uměleckoprůmyslového muzea akt Vlna, pojištěný na 50.000 eur (1,2 milionu korun). Fotografie se několik dní po krádeži objevila v nabídce pro galerii v Kalifornii, která ale nechala dílo prověřit. Ukázalo se, že je kradené a snímek se už na konci března 2011 vrátil do muzea. Přímý pachatel byl odsouzen na šest let, objednatele krádeže se ovšem odhalit nepodařilo.