Daniel Rosenbaum: Sezóna byla dobrá, ale s předsedou klubu Peterkou se názorově rozcházíme

Dane, nejprve Ti chci jakožto bývalý volejbalista vyseknout velkou poklonu, protože na letošní tým se koukalo opravdu velmi pěkně. V týmu byli skuteční ‚bombarďáci‘, kteří slušně tvrdili muziku na síti i na podání. Složení týmu bylo národnostně i věkově velmi pestré. Jak hodnotíš uplynulou sezónu ze svého pohledu? Podařilo se naplnit předsezónní cíle?

Na sestavě jsem pracoval já a trenér. Trenér k nám šel s ambicemi, že chce hrát o co nejlepší umístění. My jsme samozřejmě limitování naším rozpočtem, takže si nemůžeme vybírat hráče, na které mohou dosáhnout bohaté týmy v extralize. Já tady razím filosofii, aby vždy u hráče odpovídal poměr cena výkon. U nás se hráči nepřeplácejí. Dá se říct, že tým, který jsme sestavili letos, se opravdu na poměr cena výkon povedl. Ne vždy to takto vyjde, ale letos jsme našli za pro nás dostupné peníze kvalitní hráče.

Já jsem řekl před sezónou generálnímu partnerovi, že stavíme manšaft na TOP 5. Jestli se to pak povede, je druhá věc. Člověk může mít představu, jakou chce, ale nemusí se to vždy podařit. Základní část nám ale potvrdila, že tým byl konkurenceschopný.

My jsme hodně dobře začali. Překvapili jsme Karlovarsko na jejich půdě, porazili jsme doma Liberec, což nás dobře nastartovalo do začátku sezóny. Tak, jak jsme měli občas výpadky s některými slabšími týmy v minulých sezónách, tak letos jsme potvrzovali výhrami i z venkovních hřišť, že do té špičky patříme.

Po základní části tedy panovala spokojenost s našimi výkony. Na konci jsme se herně i mentálně hodně připravovali na poslední zápas základní části s Kladnem, ve kterém šlo o udržení klíčového třetího místa v tabulce, pro výhodnější nasazení do play-off. Ten se nám skutečně povedl a v ten moment podle mě přišlo jakési uspokojení, které nás ukolébalo a dalo hráčům falešný pocit, že to bude dál jednoduché.

Hodně fanoušků se mě ještě před zahájením čtvrtfinále ptalo, s kým budeme hrát semifinále. Nechci sahat do svědomí hráčům ani trenérovi, ale myslím si, že se toto vše promítlo. Chyběla trochu větší pokora a respekt. Aero bylo na nás lépe sportovně připraveno, než my na ně.

Proč se nepodařilo porazit tým Aero Odolena Voda ve čtvrtfinále?

Dá se říct, že Aero odehrálo hodně dobře první zápas u nás. Nezareagovali jsme dobře na vývoj utkání a náš výkon v tom zápase měl sestupnou tendenci a rozhodl o celé sérii. Ve druhém zápase jsme nebyli konkurenceschopní. Doma, ve třetím zápase, jsme zareagovali několika změnami v sestavě. Manšaft dobře pracoval, semknul se a vyhrál, ale na celkový obrat série to nestačilo. Proto jsme celou sérii prohráli 1:3 a skončili tak na celkovém 5. místě.

Když stavíš tým na novou sezónu, objíždíš v létě různé přípravné turnaje, na kterých sleduješ hráče?

Letní turnaje českého typu, jako je např. antuková liga, se v Evropě nehrají. První turnaje či přípravné zápasy bývají až v období, kdy běží příprava a hráči jsou v té době už podepsaní. To by bylo pozdě, takhle ve volejbale nefunguje. To znamená, že s hledáním nových hráčů začínám už koncem stávající sezóny, popř. ihned po jejím skončení.

Mívají hráči obvykle své agenty, pomocí kterých se řeší případné přestupy?

Dá se říct, že většina hráčů má agenta. Někteří si řeší přestupy sami, takových je ale málo.

Jak se v omezených podmínkách českého volejbalu shání hráči z tak dalekých zemí jako je Argentina či Brazílie?

Je za tím dost práce a intenzivní komunikace s hráčskými agenty. Některé kontakty získáme přes trenéry. Je to hodně o sledování videí, shánění informací nejenom od agentů, ale i po vlastní ose, sledování hráčských statistik. U nás žádného statistika nemáme, takže je to především moje starost ve spolupráci s trenérem.

V českém volejbale obvykle nebývá zvykem, aby se manažeři létali dívat na hráče třeba do Brazílie, to zkrátka není v našich silách. Tak jako v jiných sportech, i ve volejbale agenti nabízejí hráče za určité peníze. Záleží pak, jaké má daný klub finanční možnosti, jak se manažer trefí do hráče a jaké si k němu sežene informace. Je třeba vědět i něco o charakteru hráče, což nebývá jednoduché sehnat a agent ne vždy poví pravdu. Je potřeba vědět, jakého hráče typologicky potřebujeme, jak chceme tým doplnit apod.

Konkrétně v případě našich dvou Argentinců a Brazilce jsme částečně věděli, do čeho jdeme, protože univerzál a smečař už předtím hráli v Evropě a byly k nim informace. Argentinské libero v Evropě dosud nehrál, takže v jeho případě jsme šli trochu do rizika, které se ale vyplatilo.

Máte před podpisem smlouvy s novým hráčem možnost vyzkoušet si ho na několika trénincích nebo ho musíte podepsat a pak nezbývá než doufat, že to bude dobré?

To je dobrá otázka. V některých klubech hráči na zkoušku přijedou, ale pořád je to všechno o financích. To znamená, že pokud bych trval nejdříve na otestování hráče, než ho případně podepíšeme, jdou veškeré náklady za námi, což je pro nás dost velká finanční zátěž. Samozřejmě některé věci si můžu ošetřit ve smlouvě, jako např. zdravotní stav nebo totální fyzická nepřipravenost. Pokud ovšem přijede zcela fyzicky nepřipravený hráč, tak se dá říct, že jsem měl špatné informace. Je to tak v tu chvíli částečně i moje chyba.

Jak často se stává, že hráči na zaslaných videích vypadají velmi slibně, ale po příchodu do klubu nenaplní očekávání?

To se stává bohužel dost často. Každý agent vytvoří obvykle video s nejlepšími momenty hráče v sezóně. Podle takových videí jsou výborní všichni, ale realita je často jiná.

Dokážu si představit, že pro zahraniční hráče existují atraktivnější destinace s větším kulturním vyžitím, než je Příbram. Jsou volejbalisté v tomto ohledu skromnější než například fotbalisté a pokud jsou splněny jejich finanční požadavky, tak tolik neřeší samotné město?

Cizinci, kteří jdou hrát do Čech, pořád přicházejí primárně kvůli tomu, aby si vydělali peníze. Příbram možná není velikostí, kulturním zázemím nebo finančními možnostmi úplně velkoměsto. K nám obvykle přicházejí nadějní hráči, kteří teprve začínají v Evropě nebo takoví, kteří se chtějí posunout např. z rakouské ligy do kvalitnější české a odsud se odrazit dál. Pokud se jim podaří sezóna u nás, získávají další lepší angažmá. Pokud jsou zde neúspěšní, vracejí se obvykle do svých zemí.

Co se týče kulturního vyžití, kluci se zde bez problému zabaví. Navíc Praha odsud není daleko. Když měli kluci volno, sebrali se a jeli třeba v 10 lidech na výlet. Cestovali i do Karlových Varů či do Krumlova. Mezi vánočními svátky jel jeden do Paříže, druhý do Barcelony. Jiní letěli domů za rodinou, takže zde rozhodně nestrádali.

Jak zvládáte v realizačním týmu odbourávat jazykovou bariéru při práci s cizinci z různých koutů světa?

Máš na mě připravené samé hezké otázky. Dá se říct, že můj největší handicap v této práci je právě cizí jazyk. Tím, že já sám nemluvím anglicky a stejně tak ani předseda oddílu Peterka, jsme mnohdy odkázaní na pomoc třetích osob. To znamená, že když mluvím s cizincem, tak zde musím mít po ruce někoho, kdo mi překládá. Letos to bylo o to více „vtipné“ tím, že jsme angažovali Brazilce, který anglicky vůbec neuměl. Muselo se tedy překládat za pomoci našeho Argentince nejprve ze španělštiny do angličtiny a následně některým z našich hráčů do češtiny. Kolikrát se tedy stávalo, že jsme u jednání seděli čtyři a než vše doputovalo tichou poštou k Brazilci, tak z mého původního záměru vynadat, žádná výtka nebyla.

Když je takováto směsice různých národností, nemusí to vždy dělat dobrotu. České prostředí je trochu specifické, čehož jsem se trochu bál, zvláště když ani trenér Demar neumí příliš anglicky. Kolektiv si ale sednul dobře. Mrzí mě odchod kanadského blokaře Hoberna v průběhu sezóny, který byl hodně oblíbený mezi kluky. Jinak se ale skladba mužstva povedla.

Bývají volejbalové či tréninkové návyky zahraničních hráčů odlišné od těch našich?

Každá země má svoje specifika, ale volejbal je pořád jenom jeden. Někdo samozřejmě může být více zaměřen na pole, jiný na útok, ale nakonec je to opravdu o tom, jak si to nastaví trenér a jak hráči vnímají jeho pohled na volejbal. Trenér musí být schopný přesvědčit hráče o své pravdě.

Trenér Demar, vzhledem ke svému dlouholetému působení ve Francii, přinesl do tréninku několik zajímavých prvků, takže se některé věci dělaly trochu jinak. To byla zejména pro mladší hráče určitě změna. Někomu to vonělo, někomu ne, ale špatně to určitě nebylo.