Chřipka se šíří i podáním ruky

Chřipka je běžné a každoročně se vyskytující virové onemocnění, zejména v chladných měsících roku. Velmi snadno se šíří, a to nejen kapénkovou nákazou, ale rovněž např. podáním ruky, z držadla v MHD, hračkou, z uchopení kliky, bankovky apod. Z toho vyplývá i ochrana v době nemoci. Nestačí pouhé přikrytí úst rukou, ale nutná je i velmi úzkostlivá hygiena rukou, a i přes takto dodržovanou péči se mnohdy nákaze nelze ubránit.

Při rozhodnutí, zda očkovat nebo neočkovat, je třeba si zachovat vlastní názor.

Virus v prostředí je schopen přežít i několik dní. Běžně je schopen měnit své povrchové struktury, na které reaguje náš imunitní systém. Z toho důvodu je nutné sledovat každou sezónu sérotypy virů v populaci a připravovat každoročně nové vakcíny s obsahem předpokládaných sérotypů, aby byla zachována co nejvyšší účinnost očkování.

Každé nachlazení nemusí být hned chřipka
Za chřipku je obvykle označováno i běžně se vyskytující nachlazení, jež vyvolává řada jiných druhů virů, na něž pochopitelně vakcinace není účinná. Proto někdy v laické veřejnosti může panovat nesprávný názor o neúčinnosti očkování proti chřipce, neboť těmito infekcemi lze onemocnět pochopitelně i po očkování.

Ochrana očkováním
Ochrana vakcinací je spolehlivá a po očkování jen velmi vzácně může dojít ke vzplanutí onemocnění, ale pokud k tomu dojde, průběh je zpravidla jen mírný. Ani v minulosti prodělané onemocnění nechrání proti další nákaze. Protilátky po očkování nás chrání pouze danou sezónu a je potřeba je každoročně očkováním obnovit.
Každý rok onemocnění touto chorobou okolo 10% světové populace (při pandemii až 40 – 50 %) a zhruba 500 000 lidí onemocnění podlehne. V ČR postihuje chřipka každoročně statisíce obyvatel a má za následek okolo 1500 úmrtí.

Mimo vlastní onemocnění může chřipka způsobit vážné komplikace, jež mohou mít pro postižené i nepříjemné důsledky (zápal plic, postižení srdce či mozku aj.). Nebezpečí platí zejména pro osoby v riziku.

Kteří jedinci to jsou?
Především senioři nad 65 let stáří, děti a chronicky nemocní lidé (kardiaci, diabetici, onkologičtí pacienti, osoby po transplantacích orgánů apod.). Očkování je však doporučováno i osobám, které se dostávají do větších kolektivů, kde se onemocnění může snadno šířit (např. pedagogové a studenti), zdravotnický personál a osoby pečující o osoby v riziku, personál domů pro seniory apod.

Argumenty proti očkování nejsou podložené
Aktivity odpůrců očkování nejsou relevantní, nejsou podloženy objektivními argumenty založenými na vědeckém poznání a často mohou být i společensky nebezpečné. V rozhodování, zda očkovat či nikoliv, je třeba si VYTVOŘIT A ZACHOVAT VLASTNÍ NÁZOR a nenechat se ovlivnit zavádějícími argumenty o škodlivosti či dokonce nebezpečnosti vakcinace.

Příkladem velké nezodpovědnosti může být i nedávný případ tetanu u neočkovaného dítěte. Snadno se může podlehnout zavádějícím argumentacím, ale v momentě, kdy již některé ze závažných, ale očkováním preventabilních onemocnění propukne a dojde k ohrožení zdraví či dokonce života, není možné situaci jakýmkoliv očkováním zvrátit.
Vedlejší účinky po vakcinacích všeho druhu se samozřejmě vyskytují a vyskytovat budou, ale jsou v naprosté většině neškodné a pouze dočasné. Vážné následky se vyskytují jen zcela výjimečně.

Může se také zdát, že očkování není nutné, protože některé choroby se u nás nevyskytují. To však může být způsobeno právě v minulosti důsledně prováděnou vakcinací. Je proto na každém z nás, jakou cestou se dá, ale následky za zmařené zdraví či život v důsledku zanedbání očkování již nikdy nevrátíme.

Závěrem jen citace z vyjádření České lékařské komory:
„Česká lékařská komora považuje zpochybňování přínosu očkování ze strany lékařů za postup „non-lege artis“, tedy za postup v rozporu s nejvyšším dosaženým vědeckým poznáním. Lékař, který zpochybňuje přínos očkování nebo dokonce odmítá provádět očkování, tak porušuje nejenom Zákon č.372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (§4, odst. 5), ale také Etický kodex ČLK (§2, odst. 1) a Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (čl. 4)“