Chirurg příbramské nemocnice Jan Bürger získal významné ocenění

MUDr. Jan Bürger je významnou osobností české chirurgie, zejména v příbramském regionu. Ve své profesní dráze zastával řadu klíčových pozic: byl mimo jiné emeritním primářem Chirurgického oddělení Nemocnice s poliklinikou Příbram, působil jako zástupce primáře chirurgického oddělení v Oblastní nemocnici Příbram i jako primář v Nemocnici Sedlčany. Své zkušenosti předával také jako učitel na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Příbrami.

Je spoluautorem odborné publikace Chirurgie pro všeobecné praktické lékaře, kterou napsal společně s MUDr. Petrem Herlem. Jeho odborná erudice, chirurgická preciznost, profesionalita i laskavý, vstřícný přístup k pacientům, jejich rodinám i kolegům mu vynesly vysoké uznání nejen v Příbrami, ale i v rámci celé lékařské komunity.

Právě pro tyto výjimečné profesní i lidské kvality převzal MUDr. Jan Bürger 14. května tohoto roku prestižní ocenění Čestný člen České chirurgické společnosti Jana Evangelisty Purkyně. O tom, co pro něj medicína znamená a jak vnímá svou celoživotní práci, nám poskytl rozhovor, který vám nyní přinášíme.

Vaše profesní kariéra v oboru chirurgie je velmi bohatá. Kdy a kde jste ve své profesi začínal?
Po své promoci v roce 1975 na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze jsem nastoupil na II. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice, dnešní VFN, coby sekundární lékař. Tam jsem získal základní chirurgické návyky a dovednosti. V té době se klinika pod vedením docenta Linharta zabývala kromě všeobecné a břišní chirurgie relativně širokým spektrem medicíny. Šlo o podobory chirurgie, které se později zcela osamostatnily - hrudní a cévní chirurgii, traumatologii, urologii. Měla pochopitelně i svou jednotku intenzivní péče tehdy nazývanou „RES“, tedy resuscitační oddělení. Součástí činnosti tehdejší kliniky byla u pregraduální výuka studentů medicíny. Práce to byla zajímavá, pestrá a také časově náročná.

Byl jste od začátku přesvědčený, že vaší doménou bude chirurgie nebo jste se chtěl původně věnovat jiné medicínské disciplíně?
Ano, chirurgie byla moje primární volba. Již od počátku studií na lékařské fakultě jsem se více zajímal o anatomii a později od 3. ročníku studia, kdy jsme stážovali na jednotlivých klinikách, jsem si vybral chirurgii. Docházel jsem do zájmového kroužku v rámci chirurgické kliniky, a to i mimo předepsané stáže. V 5. ročníku jsem přednesl v rámci Studentské vědecké konference odbornou práci na téma „Chirurgie rakoviny žaludku“. To byl také nejspíše důvod, proč jsem po promoci získal místo sekundárního lékaře na II. Chirurgické klinice Fakultní nemocnice, přestože jsem nebyl politicky angažovaný.

Během své lékařské praxe jste prošel mnoha místy a pozicemi. Můžete se s námi o ně podělit?
V srpnu roku 1975 jsem nastoupil na II. Chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Praze a hned ten rok v září jsem narukoval na vojenskou prezenční službu do Bechyně na vojenské letiště, kde jsem pak jeden rok sloužil na pozici hlavního lékaře útvaru, což mělo s chirurgií jen málo společného. Po propuštění do civilu jsem se vrátil na chirurgickou kliniku a po získání potřebných znalostí a dovedností jsem v roce 1979 složil atestační zkoušku I. stupně z chirurgie. Následně jsem se mimo jiné z osobních a rodinných důvodů rozhodl pro práci na chirurgii v okresní nemocnici a nastoupil jsem jako sekundární lékař na chirurgické oddělení OÚNZ Teplice v Čechách. Zde, na rozdíl od kliniky, práce na chirurgii vyžadovala více osobní samostatnosti, ale i odpovědnosti.

Kromě všeobecné chirurgie jsem se postupem času začal více věnovat traumatologii a po složení atestace II. stupně z chirurgie v roce 1985, kdy jsem pak byl jmenován do funkce ordináře pro traumatologii, jsem si v roce 1990 doplnil ještě nástavbovou atestaci z traumatologie. V roce 1991 byl v tehdejším OÚNZ Příbram vypsán konkurs na místo primáře chirurgického oddělení. Šlo o možnost pracovat ve městě odkud pochází moje manželka, a kde se pro moji rodinu tehdy také rýsovala možnost bydlení v rodinném domě, v němž byla v minulosti i lékařská ordinace. Přihlásil jsem se do tohoto konkursu a byl jsem vybrán na místo primáře Chirurgického oddělení OÚNZ později NsP Příbram. V této funkci jsem setrval až do roku 2002, tedy do chvíle, která těsně předcházela sloučení obou tehdejších příbramských nemocnic (NsP a ZÚNZ). V té době jsem dostal lákavou nabídku od jednatele společnosti Mediterra s německou kapitálovou účastí na místo primáře Chirurgického oddělení Nemocnice v Sedlčanech s představou perspektivního rozvoje chirurgie. V této funkci jsem zůstal až do roku 2008, kdy ze slibované perspektivy definitivně zůstaly jen trosky a já jsem využil nabídky tehdejšího primáře Chirurgického oddělení již Oblastní nemocnice Příbram, Jana Fanty, a přijal jsem místo jeho zástupce. V této pozici jsem setrval i po nástupu nového primáře MUDr. Jiřího Svobody až do generační výměny předání této funkce MUDr. Liboru Vlčkovi v roce 2021. Já v odborném rozsahu i spektru své činnosti na chirurgickém oddělení v Příbrami působím dosud. Vážím si možnosti dále pracovat na zdejší chirurgii ve stávajícím rozsahu a cením si uznání, které se mi dostává ze strany primáře Svobody a jeho rozhodnutí toto mé ocenění předsednictvu České chirurgické společnosti navrhnout.

Chirurgie, stejně jako mnoho jiných lékařských oborů se od doby, kdy jste v ní byl nováčkem, výrazně změnila. V čem je dnešní chirurgie oproti minulosti jiná a v čem se naopak vůbec nebo téměř neliší?
Máte pravdu, chirurgie od doby, kdy jsem s ní začínal, udělala nesmírný pokrok a posunula se až neuvěřitelně vpřed. Tento pokrok byl pochopitelně umožněn rozvojem technologií a medicíny jako takové zejména v oborech farmakologie, zobrazovacích metod, anesteziologie a intenzivní péče, gastroenterologie, ale i mimo ni především v digitalizaci a v informační technologii. Chirurg díky novým zobrazovacím metodám může daleko přesněji naplánovat operaci, protože tak často zná diagnózu pacienta předem a mnohdy se proto může snadněji rozhodnout, zda operovat nebo pacienta léčit konzervativně a jak. Má k disposici účinnější léky a v záloze vyspělou intenzivní péči. Na druhé straně však tato jakási „snadnost“ stanovení správné diagnózy může vést k přeceňování významu paraklinických vyšetření a k podcenění řádného klinického vyšetření pacientů a jejich podrobné anamnézy. To vše může mladé lékaře svést až k mylné diagnóze a k nesprávnému léčebnému postupu. Pokud jde o samotnou chirurgii, posunula se směrem k „miniinvazivitě“, tj. pokud je to možné netraumatizovat zdravé tkáně a orgány a provádět cílené zákroky jen v nemocném místě. A tak mnohé kdysi obvyklé extenzivní chirurgické výkony jsou dnes nahrazovány daleko šetrnějšími intervenčními zákroky zejména například v cévní chirurgii, gastroenterologii, intervenční radiologii, apod. Samostatnou kapitolou je pak od 90. let 20. století rozvoj miniinvazivní chirurgie – u nás především laparoskopie a v současné době rychlým tempem se rozšiřující robotická chirurgie. Na druhé straně musí chirurgovi zůstat základní vlastnosti chirurgické práce, tedy pečlivost a přesnost, schopnost logické úvahy podepřené odbornými znalostmi, schopnost správného a včasného rozhodování, manuální zručnost a osobní odpovědnost. Současně je třeba být dostatečně empatický, mít stále na mysli prospěch a dobro pacienta jako člověka. Samozřejmostí je též slušné chování, vstřícnost a porozumění.

Která část chirurgie je vám osobně nejbližší, resp., které její části se nejradši věnujete?
V určitém období mého profesního života – na pracovišti chirurgie v Teplicích jsem se věnoval traumatologii, a to jak orgánové, tak i končetin, neboť traumatologie byla součásti tamější chirurgie. Ve zdejší nemocnici v Příbrami se převážná část traumatologických výkonů, tedy zejména končetin, provádí na ortopedii a toto uspořádání má svou tradici. V současné době se s oblibou věnuji miniinvazivní chirurgii, tedy laparoskopii.

Myslíte si, že dnešní mladí lékaři to mají lehčí než lékaři v době, kdy jste začínal Vy?
Dle mého mínění to dnešní mladí lékaři konkrétně chirurgové mají na začátku své profesní kariéry přece jen lehčí, neboť v současně době vesměs všeobecné personální nouze o mladé lékaře je poněkud snadnější získat místo ve svém oboru, a dokonce i v místě, které si vybere. Mladí lékaři jsou navíc již ze školy dobře jazykově vybaveni a mohou jít pracovat a získávat zkušenosti do zahraničí. Na druhou stranu se často cítí zejména finančně nedoceněni ve srovnání se svými vrstevníky – spolužáky, pracujícími v psychicky, fyzicky i časově méně náročných profesích s lepším finančním ohodnocením. Problematickým může být i často se měnící a často obtížně splnitelný vzdělávací program.

Chirurgie patří mezi nejnáročnější medicínské obory co se týká nároků na odbornost, ale i fyzickou zdatnost a psychickou zátěž. Jak v soukromí relaxuje Jan Bürger a co je pro něj v životě nejdůležitější?
V mladším věku jsem relaxoval nejčastěji sportem, hrál jsem fotbal, jezdil na kole. V současné době sportuji již jen sporadicky, ale fyzická práce na zahradě či na chatě případně procházky v přírodě mi pomáhají přijít na jiné myšlenky a dodat opět energii do další práce. Nejdůležitějším faktorem v mém životě je rodinné zázemí, moje manželka, která mi vždy byla oporou, děti a vnoučata, které jsem v minulosti často zanedbával, neboť jsem mnohdy příliš času věnoval chirurgii a pacientům. To se nyní v pokročilejším věku snažím změnit a alespoň zčásti jim to vynahradit.

Na čem podle vás v chirurgickém týmu nejvíce záleží? Je to vždy „jen“ technická dokonalost provedení operačního výkonu?
Chirurgie je medicinský obor, který vyžaduje nejen znalosti, dovednosti a manuální zručnost. Je to především týmová práce založená na vzájemné důvěře a spolupráci ve prospěch nemocného. Nestačí jen technická dovednost, důležitá je schopnost správně naplánovat a vyhodnotit všechna vyšetření, umět se včas a správně rozhodnout pro optimální způsob léčení, resp. operační postup a adekvátně řešit případné komplikace, které sebou chirurgická práce přináší. Chirurg musí mít vždy na mysli především prospěch pacienta, jeho uzdravení, další život. Nedílnou součástí jeho činnosti je i schopnost úzce spolupracovat s kolegy svého a ostatních oborů. Musí umět získat a udržet důvěru pacientů vstřícným a otevřeným jednáním.

14. května tohoto roku jste převzal ocenění „Čestný člen České chirurgické společnosti“. Bude mít u vás doma nějaké čestné místo podobně jako si někteří sportovci vystavují své poháry nebo umělci své „Oscary, České lvy“, aj.?
Ocenění, které mi bylo Českou chirurgickou společností uděleno, si nesmírně vážím; je pro mě velikou ctí být součástí společnosti vážených a ctihodných chirurgů velikánů české, ale i zahraniční chirurgie. Diplom k tomuto ocenění má své čestné místo v naší domácí knihovně vedle obdobných dokumentů a cen, které jsem měl tu čest ve svém životě obdržet. Toto ocenění ale mezi nimi zaujímá místo nejvyšší.