Chceme obnovit celou trasu zaniklé cesty mezi Kozičínem a Bohutínem, říká krajinářský architekt

Na katastrální mapě vypadá parcela zaniklé cesty z Bohutína do Kozíčína jako kráčející postava. I proto nazvali krajinářští architekti pilotní projekt Strategie obnovy a rozvoje krajinných reliktů města Příbram Cestovatel. Právě obnova dřívější úvozové cesty a její využívání chodci (či cyklisty) by mohla být prvním krokem ke znovuoživení historických krajinných prvků v Příbrami a jejím okolí.

Vycházka po zaniklé cestě od lesoparku Litavka do osady Kozičín byla úvodní exkurzí k projektu Cestovatel. Můžete ho blíže představit?
Cestovatel je prvním a zároveň iniciačním projektem Strategie obnovy a rozvoje krajinných reliktů města Příbram, vypracované v roce 2024. V této studii jsme navrhli řadu potenciálních projektů v rámci obnovy krajiny a projekt Cestovatel je prvním místem, kde se má proces obnovy realizovat a zároveň testovat. Ověřuje, jakým způsobem může být zaniklá cesta obnovena v současném kontextu, a to jak z hlediska samotného procesu obnovy, tak i výsledného efektu v krajině. Princip obnovy je postaven na zásadách komunikace, dohody a spolupráce s různými partnery, interakce s veřejností a na nízkonákladových intervencích či opětovném využití.

Strategie, kterou vypracovalo studio-relinkt, mapuje desítky takzvaných krajinných reliktů. Proč jste jako první projekt pro obnovu vybrali právě tuto cestu?
K volbě lokality vedlo několik důvodů. Především je výsledkem workshopů, které jsme v průběhu letošního roku uspořádali s veřejností a administrativou města Příbram. Obě cílové skupiny absolvovaly workshop, v němž mohly hlasovat o preferovaných prioritních obnovách. Zaniklá cesta mezi Kozičínem a lesoparkem Litavka se v obou workshopech ukázala jako jedna z nich. Dalším důvodem je skutečnost, že se svou délkou přes jeden kilometr jde o nejdelší zaniklou cestu, která je dosud ve vlastnictví města Příbram.
Posledním důvodem je i tvar pozemku zaniklé cesty, od něhož jsme odvodili název Cestovatel. Při troše představivosti má pozemek tvar postavy procházející krajinou. Motiv také symbolicky odkazuje na původní smysl a funkci takových cest – sloužily k propojení a zlepšení přístupnosti krajiny. V Příbrami má také souvislost s fenoménem poutnictví. Postava jakéhosi poutníka-cestovatele v krajině tak ztělesňuje nejen myšlenku prostupné krajiny, ale i obnovy vztahu k ní a její historii.

Během exkurze jste zmínil, že na rozdíl od jiných zemí má Česko a Příbram nevyjímaje jednu výhodu v možnostech obnovy krajiny. Velká část pozemků je stále ve vlastnictví státu či samospráv. Vnímáte to jako krajinný architekt, který přichází z ciziny, jako naši šanci?
To bez diskuse představuje velký potenciál a zároveň je velmi typické pro český kontext. Pro lepší porozumění je důležité vysvětlit, jak situace vznikla, což souvisí s rozdíly mezi předválečnou a poválečnou zemědělskou krajinou. Před druhou světovou válkou byla zemědělská pole mnohem menší a existovala mezi nimi jemná síť polních cest, remízků, mezí, alejí, mokřadů. Polní cesty a další drobné krajinné prvky byly z velké části ve vlastnictví veřejného sektoru – měst, obcí, státu nebo církve. Po válce se systém obhospodařování zemědělské krajiny změnil. Vše bylo kolektivizováno a převedeno do vlastnictví státu, přičemž malá pole byla scelena do větších celků. V důsledku toho zmizelo také velké množství polních cest, protože ztratily svou původní funkci jako přístup na pole.
Po pádu komunismu byla půda navrácena tehdejším právoplatným vlastníkům, kteří však do té doby neměli k hospodaření s půdou žádnou vazbu. Pozemky proto pronajali velkým zemědělským podnikům, které jsou v podstatě zprivatizovanou formou bývalých JZD. Tudíž měla změna jen minimální vliv na podobu postkomunistické zemědělské krajiny – zůstala velká pole a málo polních cest. Jeden prvek však zůstal oproti předválečné krajině nezměněn, a to je katastrální systém. Současný katastr se v otevřené krajině ve většině případů stále shoduje s katastrálním systémem zakresleným před dvě stě lety v takzvaných císařských otiscích. Historické zaniklé cesty, mokřady nebo remízky jsou pořád evidovány v současném katastrálním systému, i když stav již neodpovídá dnešnímu využívání půdy. A právě tato skutečnost je velkou silou pro obnovu krajiny, protože více než padesát procent těchto zaniklých krajinných prvků je dodnes ve vlastnictví měst a obcí. Patří k nim i pozemek, který reprezentuje zaniklou cestu mezi Kozičínem a lesoparkem Litavka.

Jaké jsou tedy největší překážky obnovy původních krajinných prvků?
Samozřejmě existují i překážky spojené s obnovou zaniklých krajinných prvků v rámci současného katastrálního systému. Historické cesty často nemají jednotné parametry, pokud jde o šířku. Na některých úsecích mohou být například široké pět metrů, zatímco jinde jen jeden a půl metru. To ztěžuje obnovu zejména na místech, kde se plánuje výsadba doprovodné zeleně, jako jsou aleje či keře, což je podle naší strategie minimální podmínka pro zajištění alespoň minimální kvality cesty. Řada dalších možných překážek závisí na současném kontextu historických cest, jako jsou stávající nájemní smlouvy, okolní pozemky, logické napojení na existující rekreační síť a podobně. Spíše než o překážkách bych však hovořil o prvcích, pro něž je třeba hledat řešení. Každá zaniklá cesta se ve své současné podobě nachází v nové situaci, která se liší od historického původu. A výše popsané „překážky“ jsou neoddělitelnou součástí potenciálního řešení.

Zůstává i otázka, zda tvořit nové cesty, když už dříve přirozeně fungovaly jiné.
Každá zaniklá cesta musí být posuzována v rámci svého současného kontextu a tomuto kontextu přizpůsobena. Diskuze a vyjednávání jsou základem úspěchu a ukázalo se, že téměř vždy vedou k řešení přijatelnému pro všechny zúčastněné strany. Stejné je to při realizaci nové cesty. Rozdílem je, že u zaniklých cest pracujeme s historickým kontextem, což znamená, že po staletí měly způsob užívání a funkci spojené s nějakým příběhem a účelem. To je právě kvalita a síla historických cest, pokud odhlédneme od pozitivního dopadu na krajinářské hodnoty v zemědělské krajině, posílení rekreační sítě a nabídnutí bezpečné varianty pohybu pro chodce a cyklisty.

Jaké aktuální projekty obnovy krajiny – u nás nebo v zahraničí – jsou pro vás inspirativní?
Projekty, které realizujeme v Příbrami, rozhodně nejsou ojedinělé. Jedná se o proces, který probíhá v celé ČR. Řada podobných projektů již byla uskutečněna a potvrzují naše přesvědčení, že základem úspěchu je dialog. U mnoha obnovených projektů totiž vidíme, že nově vysazené aleje či keře se nacházejí přímo na hranici parcely zaniklé cesty a v některých případech i přesahují její hranice. To je možné pouze na základě dohody se sousedními vlastníky. Je tedy zřejmé, že obnova zaniklých cest v rámci historického parcelního uspořádání je skutečně možná. Pro nás znamenají povzbuzení, abychom tento přístup dále uplatňovali v Příbrami i jinde. V současnosti je vypsána celá řada dotačních programů, které umožňují podobné projekty financovat, a to jak v oblasti realizace, tak následné údržby. Věřím, že trend bude pokračovat. Obnova prostřednictvím dotací může představovat investice s nízkými náklady.
V zahraničí mě velmi inspiruje koncept Emscherparku v Německu. Jde o integraci industriálních reliktů do veřejného prostoru a jejich zapojení do zelené sítě jako parků. Tento krajinářský projekt zmiňuji proto, že i Příbram se potýká s množstvím industriálních reliktů po desetiletích aktivní těžební činnosti. V naší strategii jsme se problematice rovněž věnovali a doufám, že v budoucnu budeme moci tuto myšlenku dále rozvíjet nebo alespoň otevřít k diskusi.

Chystáte v rámci projektu Cestovatel další aktivity či akce?
Cílem je kompletní obnova celé trasy zaniklé cesty mezi Kozičínem a lesoparkem. Zahrnuje zpřístupnění cesty po celé její délce s doprovodnou vegetací, přičemž uvažujeme o aleji ovocných stromů. Než se tak stane, je nutné ještě projednat napojení na centrum osady Kozičín. Následně plánujeme uspořádat vzdělávací program podél celé trasy. Okolní krajina je velmi bohatá a nabízí příležitost představit všechna témata, s nimiž se současná krajina potýká a která lze nalézt v blízkosti cesty.
Rád bych vyzval veřejnost, aby se vydala prozkoumat první část zaniklé cesty. V rámci příprav na akci, kterou jsme absolvovali v září, byl vysečen a zpřístupněn první úsek trasy od Vysokopeckého rybníka. Cesta nyní končí na konci pastviny, kde byl vysazen strom a instalována lavička. Místo určitě stojí za návštěvu, protože nabízí krásný výhled na údolí Litavky. Podél trasy byla také umístěna informační tabulka s QR kódem, jehož načtením získáte více informací o celém projektu.