Český folklor: Kritika vánoční pohádky a silvestrovských pořadů nikdy nezklamou

Ať už byla pohádka jakákoli, příliš moderní, příliš staromódní, moc barevná, málo vtipná, moc vtipná, nebo prostě „to už není, co bývalo“, jedno je jisté. Diskuse u štědrovečerní tabule i na sociálních sítích probíhá vžedy přesně podle plánu. Tradice splněna. Národ může být spokojen a už jsme se posunuli dále ke konci roku. A zase nás jako tradiční kritiky čeká spousty práce.

S koncem roku se přibližujeme onomu dalšímu kolu národního sportu - nadávání na silvestrovský program. Už teď se můžeme těšit na klasické věty:

• „Tohle už dávají po stopadesáté.“
• „Tohle má být humor?“
• „Za nás býval Silvestr Silvestrem!“
• „Kde jsou ty staré estrády?“

Ať už televize odvysílá cokoli, výsledek je předem jasný. Budeme nadávat. A budeme to dělat s láskou, oddaností a jistou dávkou hrdosti. Protože jakmile odbije půlnoc a bouchne první rachejtle, můžeme si s úlevou říct, že jsme splnili i druhý z nejdůležitějších prosincových rituálů.

Jakmile se přehoupneme do Nového roku 2026, můžeme se zase spokojeně vrátit k celoročnímu nadávání na poměry. Na politiku, na počasí, na ceny, na dopravu, na sousedy, na práci, na to, že je moc teplo, moc zima, moc sucho, moc mokro… prostě na všechno, co k životu patří.

A možná je to vlastně dobře. Nadávání je naše forma ventilace a způsob, jak se navzájem ujišťujeme, že v tom nejsme sami. A když se to vezme kolem a kolem, je v tom i kus humoru a sebeironie, která nás drží nad vodou.

A tak si tu naši národní disciplínu hýčkejme. Je to tradice, která nestárne, nevyžaduje žádné speciální vybavení a spojuje generace. A hlavně, nikdy nezklame. Jen nezapomínejte na jednu zásadní věc, ta televize má i vypínač!