Antonín Barák starší: Fotbal je nejmasovější a nejbohatší sport, a tak se do něj dokážou natáhnout lidi, kteří umí využít situace a parazitovat

Jak se vám momentálně daří a co jste říkal návratu Tondy ml. do národního týmu?
Já jsem hrozně spokojený člověk, protože prakticky celý život dělám práci, kterou jsem si vybral a dodneška mě baví. Navíc jí dělám s lidmi, které jsem si mohl do velké míry také vybrat, a to je vždy velká výhoda. Zaplať pánbůh mi slouží zdraví a chvílemi si dokážu najít i čas na kamarády, se kterými „muzicírujeme“, což mě také hrozně baví. Jsem i hodně s rodinou. S manželkou si užíváme vnoučat, která jsou v krásném věku (1 rok a 3,5 roku) a vrací člověku úžasnou energii. Za návrat Tondy do národního týmu jsem samozřejmě moc rád a hrozně mu to přeji za to dlouhodobé úsilí a snahu, kterou musí každý vrcholový sportovec vyvinout k překonání různých zranění, výpadků sportovní formy, psychických problémů atd. Prožil si toho za svou kariéru už celkem hodně. Procházíme to samozřejmě částečně spolu, i když dnes už jsem pro Tondu spíš jen takový přítel na telefonu. K některým věcem se třeba ani nevyjadřuji, když uznám za vhodné, že to není úplně důležité.

Jak návrat do národního týmu vnímá sám Tonda?
Cítím z Tondy, že je opravdu nadšený. Hrozně to prožívá jak s týmem, tak i s „realizákem“ (realizačním týmem), protože cítí zatím velikou důvěru, za což je rád. Je tam podle všeho velmi přátelská a komunikativní atmosféra s celým týmem, což je také nesmírně důležité. Tonda také vnímá, že má co splácet a chtěl by to týmu vrátit, pokud bude mít patřičnou výkonnost.

Jak vnímáte šance národního týmu na blížícím se Euru?
Shodli jsme se s mým kolegou z Dukly Günterem Bittengelem, že vůbec nezávidíme trenérům a realizačnímu týmu, protože úplně nejsilnější generaci hráčů teď nemáme, ale to platí ve všech kolektivních sportech. Na druhou stranu talenti tam jsou pořád. Líbí se mi teď ta cesta, že šanci dostávají mladí hráči, ač se to logicky nemusí každému napoprvé či napodruhé hned povést. Je to o trpělivosti a o empatii, aby trenéři vycítili a vsadili na ty hráče, kteří budou mít do budoucna potenciál. Já jsem se na tyhle věci vždycky díval systémově a dlouhodobě a možná je na čase vsadit na generaci, která se bude třeba už připravovat na kvalifikaci o MS a možná i na další Euro. To znamená, že se bavíme o časovém horizontu 2 - 4 let a já přeji tomu „realizáku“, aby dostal tenhle časový úsek. Teď už bude mít nároďák jen dva krátké srazy a dvakrát dvě utkání, což je před Eurem velmi krátká doba na to, aby si mohl vyzkoušet víc věcí.

Co vlastně říkáte na volbu Ivana Haška jako nového trenéra reprezentace?
My se s Ivanem osobně známe. Jsem za to hrozně rád, protože to je jeden z lidí, který přesáhl rozměry naší republiky. Je to velmi vzdělaný člověk, jazykově vybavený, strávil hrozně let venku jako trenér ve spoustě zemí. Já mám tedy pocit, že podobný typ vedení si naše reprezentace zaslouží. Líbila se mi i volba asistentů, protože je to, myslím, velmi dobře nakombinováno a ta mladá krev, co se týká asistentů, tomu dodává zase trochu jiný rozměr.

Do finále spěje úplatkářská kauza Berbra, Rogoze a spol., která před pár lety odhalila rozšířené praktiky ovlivňování zápasů nižších soutěží prostřednictvím uplacených rozhodčích. Máte dojem, že se prostředí ve fotbale v mezidobí přeci jen trochu vyčistilo?
Je pravdou, že fotbalové prostředí tady bylo dlouhé roky zamořené těmito nešvary tak, že to prostoupilo komplet do všech pater. Přesto mám pocit, že ve fotbale pracuje drtivá většina lidí, která to myslí dobře. Ve fotbale jsem aktivní už 31 let, převážně tedy v tom mládežnickém. Vidím v něm spoustu nadšenců, spoustu nejenom dobrých trenérů, ale i lidsky dobře nastavených lidí. Tím, že je fotbal nejmasovější a nejbohatší sport, tak se dost často do tohoto prostředí dokážou natáhnout, stejně třeba jako do politiky, lidé, kteří prostě jen umí využít situace a podmínek, které se jim naskytly. Dokážou parazitovat na prostředí, těžit z něj a pokud se dostanou do řídících funkcí, tak to může být velmi nebezpečné. Myslím ale, že doba se teď zlepšila, a to prostředí se určitě čistí. Bude to ale chtít velmi dlouhou dobu na to, aby si fotbal zase získal kredit se vším všudy před společností i před partnery.

Větší transparentnosti ve fotbale nepomáhají ani mnozí funkcionáři, když každoročně tlačí na okresní fotbalové svazy, aby z jednotlivých soutěží ideálně nikdo nesestupoval. Proč se tohle děje, a netrpí tím ve finále motivace týmů neustále na sobě pracovat?
Tohle se řeší dlouhodobě, protože ubývají hráči. Na úrovni přípravek se dělají mraky různých náborových akcí, pracuje se velmi dobře a tam těch dětí je hrozně moc. Potom v pubertálním věku a adolescenci končí vlivem mnoha různých faktorů spousta dětí. To je známá věc a netýká se zdaleka jen fotbalu. V této souvislosti se již řadu let ukazuje, že máme příliš mnoho soutěží na počet hráčů. To znamená, že to zeštíhlení je určitě na místě. Jenže jak jste správně podotknul, nikdo nechce padat, protože opticky to vypadá, že ten, kdo spadne, tak špatně pracuje. Má to vliv na rodiče těch dětí, kterých se to týká. Má to vliv i na vedení daného klubu v podobě jednotlivých funkcionářů. Ti to pak zase dostávají od komunálních politiků, od kterých dostávají dotace, od veřejnosti, od fanoušků. Typický fanoušek chce vyhrávat a je netrpělivý. Je jen málo těch, kteří vydrží podporovat svůj klub za každé situace. Fanouškovská základna narůstá s úspěchem a velmi rychle padá, když se nedaří. Ty kluby by to ale měly pochopit, když jim to bude dobře vysvětleno a přizpůsobit se situaci. Já zastávám dlouhodobě názor, že soutěže jako takové úplně hráče nevychovávají. Je to pouze jeden z nástrojů, který tomu napomáhá. Vždy je to ale především o lidech, kteří s těmi hráči v klubech pracují. Kluby by měly mít vypracovanou nějakou filosofii a ti trenéři, kteří si tam ty mladé hráče přebírají, by si měli rozumět, podporovat se, sdílet názory a společně rozvíjet klubovou kulturu. Teprve pak se v téměř každé organizaci může povést, že daný klub bude pomalu a systematicky postupovat zase nahoru. Běžně se uvádí, že nějaký větší progres je vidět po zhruba 10 letech práce. Jedná se tedy vždy o dlouhodobou záležitost, ke které potřebujete mít trpělivého majitele.

Za dob vašeho působení v roli šéftrenéra mládeže FK Příbram slavily mládežnické týmy řadu skvělých úspěchů a vychovala se zde celá řada špičkových fotbalistů. Teď naopak příbramský mládežnický fotbal strádá. Co stálo za vaším tehdejším úspěchem a neuvažujete o návratu?
My jsme tady tenkrát měli velkou výhodu v tom, že Jarda Starka byl trpělivý, věřil nám a dal nám volné ruce k práci. Ruku v ruce s tím ale samozřejmě musel vidět, že ta úroveň se zvedá, bez toho by to nešlo a byli bychom odejiti. Tohle se nám zaplať pánbůh společně dařilo a těch lidí, kteří se na tom podíleli, bylo hodně. To nezvládnou dva tři lidi, na to musí být tým lidí. Základem je vždy důvěra a vzájemná spolupráce. No a co se týče aktuální situace v FK Příbram, musím říct, že jsem v poměrně častém kontaktu s Jardou i Honzou Starkou a bylo mi několikrát nabídnuto, abych se vrátil. Cítím to skutečně srdečně, protože jsme v tomto ohledu měli vždycky velmi dobrý pracovní vztah. Z časových důvodů to teď ale není vůbec možné, neboť vedle mého působení na Dukle Praha jsem také hlavním garantem programu Trenéři ve škole, který mě nejenom neskutečně baví, ale i velmi časově vytěžuje. Příbramský fotbal ale samozřejmě stále sleduji a velmi mu přeji, aby se znovu dařilo.