Andros Foros: Vnitřní dítě je pořád v nás, jenom jsme ho obrostli

Andros Foros v Příbrami již vystavoval na loňské kolektivní výstavě Kon-figurace. Aktuálně si v Galerii Františka Drtikola návštěvníci prohlédnou jeho sochy a obrazy na samostatné výstavě Vnitřní dítě, jejíž kurátorkou je ředitelka galerie Magda Danel.

Jozef Čižmár, což je umělcovo civilní jméno, při práci používá nepříliš tradiční nástroje a materiály. Obrazy tvoří pomocí velkých molitanových razítek, sochy si skicuje ve Photoshopu, modelovány jsou z hlíny a pak odlity do akrystalu. „Rád objevuji nové postupy a materiály, dnes je možností opravdu dost,“ říká v rozhovoru.

Výstava Vnitřní dítě je vaší druhou samostatnou výstavou. Obsahuje průřez prací od studentských kreseb až po aktuální, z velké části sochařská díla. Vznikla některá z nich konkrétně pro příbramskou výstavu?
Název výstavy Vnitřní dítě se odvíjí od tématu, kterému se věnuji již déle. Soch, které pak vznikaly přímo pro výstavu, je několik. Jednu z nich znají lidé z vizuálu, pak je to série bust. Pro výstavu v Příbrami jsem vytvořil také všechny obrazy.

To není zanedbatelný objem z vystavených prací. Jak dlouho jste na nich pracoval?
Když Magda Danel nastoupila jako nová ředitelka galerie letos v lednu, psala mi, že mě chce mít jako prvního vystavujícího autora. Což bych vůbec nebyl schopen stihnout, jen nových soch je asi šest. Takže nakonec jsem měl nějaké čtyři měsíce času, abych vytvořil další práce k výstavě.

Při ztvárnění soch čerpáte inspiraci z gotiky. Čím je pro vás zajímavé právě toto období?
Gotika je v Čechách hodně bohatá, patří k umělecky nejsilnějším obdobím naší historie. Vždycky mě bavila, svojí výpravností a karikaturností.

V čem se gotická díla mohou dnešnímu divákovi jevit jako karikaturní?
Tím, že se zamezovalo přímému zobrazení, mohou vytvářet tento dojem. U zobrazení ikon nejde o nápodobu, ale hlavně o význam. Karikaturnost vychází přímo z těch vizuálů. Nesměla se zkoumat anatomie a jsou hodně domýšlená, spíše ilustrativní. Inspiruje mě u nich kombinace vyprávění, karikaturnosti a zároveň posvátnosti.

Zmíníte oblíbená díla nebo autory té doby?
Baví mě celý krásný sloh, což je taková česká specialita. Oblíbených je celá hromada, například Mistr vyšebrodského oltáře.

Vaše sochy mohou diváka atakovat spoustou, i zcela protichůdných, pocitů. Lze v nich nalézt humor s nadsázkou i děsivost v „balení“ dětských postav. Proč jste zvolil děti a dětství jako nositele různých nálad, superhrdinství i hrozby?
To se váže k tématu výstavy. Přeneseně je vnitřní dítě pořád v nás. V tom, co máme odžito. Když se díváme na staré fotografie z dětství, můžeme si říct, že v nás dítě z fotky stále přetrvává. Vlastně jsme ho jenom obrostli. Na moje sochy je potřeba se dívat metaforicky, ne jako na výpravná díla, protože nic nevyprávějí.
Historie umění je plná zobrazování dětských postav. Pokud se vrátím ke gotice, je tam možná souvislost s Jezulátkem. Gotickou ikonografii převádím do moderní podoby. Z gotiky si ale beru především formu, symboly a atributy. Odpovídá tomu i styl zobrazování. U soch se soustředím na vytvoření jednoho hlavního pohledu, který má říct vše. Není nutné je obcházet ze všech stran.

Na komentované prohlídce jste mluvil o tom, že od modelování batolat a malých dětí přejdete k zobrazování starších figur. Jakým směrem se chystáte „věkově“ vyvíjet?
Pořád to budou děti, jen trochu starší. I když se jen trochu posune jejich věk, hodně to změní význam mých soch. Líbí se mi například prvek, kdy roztomilost vystřídá darebáctví.

Vedle gotiky je v souvislosti s vaší výstavou zmiňováno superhrdinství, sochy vypadají políbené komiksem. Inspirace přichází tedy i z modernějších způsobů zobrazování?
Opět se vrátím ke gotice, kde to má souvislost s kultem posvátnosti, lidskými nadschopnostmi. Je to v podstatě jen převedení do moderní doby a úvahami, jak může dnešní člověk chápat posvátnost, kdy mě napadlo superhrdinství.

U soch pracujete s materiály, jako jsou polyuretan či akrystal, skicujete je ve Photoshopu. Je v současném umění trendem hledání nových technologických cest?
Mladí umělci jsou naopak spíše tradiční, používá se dřevo, kámen, beton. Pro mě je podstatná závěrečná část díla, jak ho nabarvím. Když se běžně vytváří socha, záleží, jaký má tvar. Mně jde stejnou měrou o její barevnost a akrystal se velmi dobře barví. Je zároveň pevný a lehký, takže umožňuje vytvářet detaily, na nichž mi záleží. Akrystal jsem objevil náhodou, je to laminát na bázi akrylu, vlastnostmi se podobá sádře. Jako materiál mi ideálně sedl a nemusím hledat nový. Obvyklé asi není ani skicování ve Photoshopu. Chtěl bych ho ještě obohatit o 3D tisk, s nímž se momentálně učím pracovat. Rád objevuji nové postupy a materiály, dnes je možností opravdu dost.

Výstava je v obou patrech galerie. V tom druhém jsou sochy instalovány do jezírka a prostor má i další uměleckou nadstavbu, zní zde například hudba. Spolupracoval jste i na koncepci výstavy nebo to byla kurátorská invence?
Jde vyloženě o kurátorskou záležitost. Kurátorce Magdě Danel jsem nechal volné ruce, protože se mi její nápady hodně líbily. Vnesla do výstavy propojení s Příbramí jako takovou, s Arnoštem z Pardubic. Do konceptu jezírka přesně zapadly i tři sochy, které jsou ale již mými staršími díly.

Výsadní, samostatné umístění v poslední místnosti druhého patra galerie má sousoší inspirované sochou svatého Jiří na Pražském hradě. Můžete přiblížit ideu jejího vzniku?
Kopie téhle sochy byla dlouhou ve vestibulu Akademie výtvarných umění. Vytvořil jsem také Jezulátko, které je známé v českém prostředí. I tento výjev mi přišel pro Čechy hodně srozumitelný. Inspirovala mě především kompozice. Je tam diagonála kopí, kolem nějž cykluje děj.

Pro kopí jste nezvolil umělecký materiál.
Je z betonářské výztuže – roxoru.

Výstava v Příbrami končí 18. srpna. Kde jinde uvidíme vaše díla v nejbližší době?
Od konce července na výstavě v pražské Galerii Portheimka, kde budou k vidění díla studentů Jiřího Petrboka. V říjnu pak bude mé dílo zastoupeno na společné výstavě v Galerii Pekelné sáně v Kroměříži.