Aleš Háma: Myslivost mě úplně pohltila, je to můj největší koníček

Rozhovor vznikl díky projektu Příbramského divadla – Kavárna u Nulté hodiny, kde byl Aleš Háma hostem. Portálu pribram.cz odpověděl na několik otázek.

Vaše kariéra zahrnuje nejen herectví a moderování, ale i hudbu. K čemu vás srdce táhne nejvíc?
Nejvíc k hudbě – vyrostl jsem v ní, moje máma ji učila, pořád jsem zpíval. Hudba je pro mě terapie – když nemůžu do lesa nebo na ryby, sednu si ke klavíru, vezmu kytaru a hraju.

Stejně tak mě baví divadlo – energie, když se lidé setkají a tvoří. Natáčení má jinou dynamiku, je to intenzivní tábor. Nejvíc mi ale vyhovuje pestrost – že můžu dělat všechno, co mě baví.

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek spojený s příbramským divadlem?
Určitě! S příbramským divadlem mám silné vazby, hlavně díky Milanovi Schejbalovi, který ho umělecky vede. Už před konzervatoří jsem ho potkal na Jiráskově Hronově, pak režíroval moje absolventské představení.

Později mi nabídl hostování v legendárním představení „Jak jsem vyhrál válku“. Měl jsem tu hru rád, viděl jsem ji už v ochotnické verzi i v městských divadlech, takže jsem si řekl, proč ne. Navíc mě baví mladý a dynamický soubor příbramského divadla – pořád to tam žije, herci spolu tráví čas i mimo představení. Právě proto jsem kývl i na Limonádového Joea.

Příbram mám opravdu rád – když tu hraju, toulám se po Brdech a pak večer zamířím na představení. Je to vždycky skvělý zážitek!

Jaký máte vztah s Ondřejem Sokolem? Diváci mají pocit, že mezi vámi funguje dokonalá chemie – jste na stejné vlně.
To je pravda, máme se s Ondrou moc rádi. Známe se dlouho, ale naše intenzivní spolupráce začala až v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. A i když spolu nepracujeme často, ty chvíle si vždycky hrozně užíváme.

Máme stejný smysl pro humor, občas i nekorektní, a prostě to mezi námi funguje. Když se náhodou naskytne čas, zajdeme spolu na pivo a vždycky se strašně nasmějeme. Je to opravdu moc milé. Ondra je parťák, ať už v moderování, nebo jen tak v životě.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěl zahrát? Co byste si chtěl splnit?
To je těžká otázka. Nemám vysněnou roli v tom smyslu, že bych si ji nutně musel zahrát. Ale kdybych měl říct jednu, která mě odjakživa fascinovala, pak je to Cyrano z Bergeracu.

Kdy jste si uvědomil, že vás myslivost opravdu baví? A patří k tomu i lovecký pes?
Loveckého psa nemám, protože jsem neustále na cestách – ať už pracovně, nebo s manželkou. Pes by tím trpěl, takže jsem si ho nepořídil.

K myslivosti mě přivedla moje vášeň pro přírodu. Při svých cestách – při rybaření, trecích, houbaření – jsem často vnímal pobytové znaky zvěře, slyšel různé zvuky, viděl zvířata chovat se nestandardně. Chtěl jsem o tom všem zjistit víc, a tak jsem se přihlásil do mysliveckého kurzu.

Získal jsem tam spoustu znalostí, ale původně jsem neměl touhu lovit ani vlastnit střelnou zbraň. To se změnilo až ve chvíli, kdy mě kamarádi vzali do lesa. Aktivní šoulání, hledání zvěře mě okamžitě nadchlo. A dnes je to můj největší koníček.

Jste pověstný jako velký milovník humoru. Zažil jste moment, kdy jste nebyl schopen pokračovat?
To se stává docela často! Nejvíc asi s Ondřejem Sokolem – máme tyhle odbourávky pravidelně, ale naštěstí jsme dva, takže když jeden začne, druhý se většinou chytí.

V soutěži jsem párkrát měl takový záchvat smíchu, že jsme museli přerušit natáčení. Naštěstí je to předtočená show, takže se to dá opravit.

Jak se stalo, že jste se stal trenérem dívčího fotbalového týmu?
V Americe jsem hlídal dvě holky, které chodily na fotbal. Dvakrát jim nepřišel trenér, a tak se objevil nápad: Ty jsi z Evropy, takže určitě umíš hrát fotbal! A teď ten zázrak – náš dívčí tým vyhrál ligu! Já za to od města dostal 1000 dolarů, což se dá považovat za splněný americký sen.

Ale dodnes nejsem fotbalový fanoušek. Fandím reprezentaci, když hraje, ale že bych měl nějaký oblíbený klub, to se říct nedá.