25. 8. svátek má Radim

Památník Vojna

Muzeum obětí komunismu - pobočka Hornického muzea Příbram
Bývalý zajatecký tábor z let 1947 - 1949 pro německé válečné zajatce,
poté v období 1949 - 1951 tábor nucených prací a následně vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu z let 1951 - 1961


Prohlídková trasa A - AREÁL TÁBORA s rekonstruovanými dobovými objekty bývalého velitelství, korekce, tzv. bunkru, ošetřovny, kulturního domu, ubytovacího objektu G a dalších. Expozice v budově velitelství na téma Perzekuce po únoru 1948 a III. odboj.


Prohlídková trasa B - stálá expozice URAN V ČESKÝCH DĚJINÁCH - vývoj uranového hornictví v průběhu posledních dvou století a jeho vlivy na vědní, technickou a společenskou sféru u nás.


Prohlídková trasa C - Galerie ORBIS PICTUS: EUROPA - současné evropské výtvarné umění a tzv. Nekonečné plátno v objektu bývalé nové kuchyně.


Z historie vězeňského zařízení Vojna


Uprostřed lesů 5 km jihovýchodně od Příbrami (582 m n.m.), na rozhraní katastrů obcí Lazsko, Lešetice a Zavržice, v místě známém výskytem železné, stříbrné a uranové rudy, byl nejprve v letech 1947 - 1949 vybudován německými válečnými zajatci pracovní tábor; pojmenování dostal podle nedalekého vrchu Vojna (666 m n.m.), na jehož úpatí se nachází. Obdobná zařízení existovala rovněž na Jáchymovsku a Slavkovsku ve spojitosti s těžbou již zmíněné strategické uranové rudy. Na přelomu 40. a 50. let 20. století museli být němečtí zajatci dle uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa. Nastal problém, jak zaplnit uvolněná pracovní místa. V důsledku komunistického převratu v únoru 1948 a následného společensko právního vývoje se rozhodlo tehdejší vedení státu využít pro tyto účely značné množství pracovní síly z řad tzv. chovanců tábora nucených prací, kteří začali od poloviny roku 1949 naplňovat bývalý zajatecký pracovní tábor na Vojně. Jednalo se o lidi, kteří byli z politických důvodů, protiprávně, internováni bez soudu. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. K 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) s názvem Jeřáb III.


Reorganizací byl v roce 1951 Tábor nucených prací Vojna přeměněn v Nápravně pracovní tábor Vojna (v dobovém označení NPT - U), což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu byli umisťováni především "...nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci...", tedy lidé z řad stoupenců demokracie odsouzení nejednou ve vykonstruovaných procesech na 10 a více let, nejčastěji za velezradu, pokus o velezradu, napomáhání k velezradě, vyzvědačství, pokus o nedovolené opuštění republiky, podvracení lidově demokratického zřízení (zejména podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a zákona č. 86/1950 Sb.). Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. černý obchod.


Ze záznamů Centrálního archivu Vězeňské služby ČR v Praze lze vyčíst, že v NPT Vojna bylo k 1. 9. 1952 umístěno 719 vězňů, k 1. 3. 1953 již 964 a k 1. 7. 1956 při předávání z působnosti vězeňského zařízení Ostrov nad Ohří pod sféru Krajské správy Ministerstva vnitra v Praze dokonce 1517 potrestaných. Na základě dohody z 21. 10. 1949 a následného ujednání z 28. 7. 1950 mezi Ministerstvem spravedlnosti, velitelstvím Sboru vězeňské stráže a národním podnikem Československé doly o pracovním nasazení vězňů se tito podíleli na práci v příbramských uranových dolech a dále na výstavbě nové části města Příbram.


V r. 1953 vznikl na Příbramsku nový velký tábor s označením Z, situovaný u šachty č. 11 poblíž osady Bytíz. V něm se k 25. 12. 1954 nacházelo 1580 odsouzených, 13. 7. 1956 již 1894, s početným zastoupením politických vězňů.


Vězeňské zařízení Bytíz střežila do r. 1954 2. rota 4. praporu útvaru SNB Jeřáb a Vojnu 1. rota tohoto útvaru. Poté převzal ostrahu 4. prapor 6. brigády Vnitřní stráže Ministerstva vnitra.


V souvislosti s úbytkem vězňů po amnestii v roce 1960 a s ohledem na další provozní důvody byl NPT-U Vojna k 1. 6. 1961 zrušen. Zbylí vězni byli z části převedeni do nedalekého NPT Bytíz (v dobovém označení NPT-Z). Toto vězeňské zařízení funguje doposud, avšak v jiných podmínkách. Areál Vojny využívala v letech 1961 - 2000 armáda.


V dlouhé řadě jmen politických vězňů upoutají pozornost ta, která patří lidem, co se v předchozím historickém vývoji výrazným způsobem zasloužili o náš stát. Poúnorové Československo se jim "odměnilo" nuceným pracovním nasazením při těžbě uranu za ostnatými dráty. Nechyběli mezi nimi známí vědci, umělci, duchovní, politici, sportovci (hokejoví reprezentanti, mistři světa z let 1947 a 1949).


Zvlášť hořkou ironií osudu je skutečnost, že se zde objevili mnozí hrdinové protifašistického odboje a spolu s nimi i jejich nedávní protivníci, hitlerovští váleční zločinci, příslušníci bývalého nacistického aparátu, kolaboranti a zrádci, které v nejednom případě vedení tábora záměrně dosazovalo na místa kápa mezi potrestanými. A s těmito vězni museli strádat dlouhá léta lidé zcela nevinní.


Například:


Od roku 1953 do roku 1955 byl vězněn na Vojně a poté na Bytízu za údajnou protistátní činnost legendární československý válečný stíhač ze západní i východní fronty a náš nejúspěšnější pilot ve Slovenském národním povstání gen. František Chábera.
V r. 1953 se dostal na Bytíz jako politický vězeň někdejší zástupce velitele 1. československé samostatné smíšené letecké divize v Sovětském svazu plk. Mikuláš Lysický.
Část z dvanáctiletého trestu si na Bytízu odpykával až do amnestie v roce 1960 vynikající válečný střelec bombardéru 311. československé peruti R.A.F. z bitvy o Atlantik pplk. Pavel Pukančík.
Na Vojně zahynul 28. 1. 1954 při důlním neštěstí na dobývce hrdina bitvy o Britanii plk. in memoriam Sylvestr Müller odsouzený z politických důvodů na 25 let.
Trest doživotního žaláře ve vykonstruovaném procesu vyměřila komunistická justice plk. Pravomilu Raichlovi. V roce 1951 se pokusil tento hrdina bojů v 2. světové válce neúspěšně uprchnout z tábora Vojna, poté byl odtransportován do věznice v Leopoldově, odkud se mu v roce 1952 za neuvěřitelně dramatických okolností útěk zdařil a dostal se do exilu. Také on se řadil mezi zkušené frontové bojovníky. Na začátku okupace emigroval do Sovětského svazu s cílem zapojit se v zahraničí do protifašistického odboje, ale byl nejprve internován v jednom z nechvalně proslulých sibiřských gulagů. Před smrtí hladem a vyčerpáním ho zachránil až vstup do československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Poté prošel se Svobodovou armádou z Buzuluku až do Prahy. Patřil k nejschopnějším důstojníkům 1. pěšího praporu 1. československé brigády pod velením Příbramáka Josefa Kholla. Plk. Raichl na frontě utrpěl šestkrát zranění, z toho třikrát na Dukle. Nakonec se musel zachraňovat útěkem z československého komunistického vězení, aby našel azyl ve Spojených státech amerických.
Více než 7 let ze svého doživotního trestu v letech 1953 - 1960 strávil na Bytíze dělostřelecký důstojník československých vojenských jednotek za 2. světové války ve Francii, Anglii a Sovětském svazu gen. Tomáš Sedláček.
Spolu s gen. Tomášem Sedláčkem si zde v letech 1956 - 1960 "odseděl" část z dvacetiletého trestu gen. Rudolf Pernický, někdejší velitel parašutistické skupiny Tungsten vyslané v roce 1944 z Anglie do protektorátu na pomoc domácímu odboji.
Na Vojně a pak na Bytízu strávil několik let nesvobody po rozsudku k 18 letům žaláře plk. Bohumil Zelenka, původem z Příbramska; během 2. světové války důstojník přidělený v Londýně exilovému ministru Janu Masarykovi.
Na 25 let byl odsouzen plk. Bohumil Pešta ze Sedlčan vězněný v letech 1953 - 1960 na Bytízu. Za 2. světové války velel na Příbramsku jednomu z oddílů partyzánské skupiny Smrt fašismu sovětského velitele kpt. Olesinského.
Několik let doživotního trestu za údajnou vlastizradu a špionáž prodělal na Bytízu také plk. Miroslav Ondrák, který v době okupace řídil štáb partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova na Českomoravské vysočině.
V letech 1952 - 1957 byl na Vojně a poté až do amnestie v roce 1960 na Bytízu Stanislav Svozil. Za války ho nacisté odsoudili za odbojovou činnost k trestu smrti. Trestu unikl o vlásek díky náletu na lipskou věznici, odkud se mu podařilo uprchnout. Podruhé byl odsouzen k trestu smrti po únoru 1948 československým lidovým soudem za údajnou protistátní činnost. Na odvolání trest smrti změnili na doživotí s odůvodněním, že naše justice nebude používat stejný verdikt jako nacistická.
V dlouhé řadě jmen je možné uvést například JUDr. Antonína Suma, účastníka Květnového povstání v roce 1945, který po válce pracoval jako sekretář ministra zahraničí Jana Masaryka, zároveň byl starostou československého Junáka. V souvislosti s případem JUDr. Milady Horákové byl v roce 1950 odsouzen na 22 let těžkého žaláře. V letech 1952 - 1960 prošel vězeňským zařízením Vojna.
Z řad spisovatelů zažili příbramské lágry například:
Jiří Stránský, prezident českého PEN klubu, autor mnoha literárních děl a spoluautor filmových scénářů z tohoto prostředí.
Karel Pecka, autor Motáků nezvěstnému, které vznikaly během pobytu na Bytíze.
Pobýval zde rovněž Zdeněk Rotrekl, významný český katolický básník a spisovatel.
Touha po svobodě vedla mnohé z vězňů k organizování pokusů o útěk, vesměs neúspěšných. Docházelo i k protestním akcím, známá je například hladovka na táboře Vojna v červenci 1955, která skončila 11 rozsudky za velezradu a pobuřování, s tresty v rozmezí od 4 do 12 let. Korunním svědkem při vyšetřování tohoto případu se stal retribuční vězeň Pampl, za okupace příslušník nacistického sicherheitsdienstu, který organizátory akce z řad politických vězňů prozradil státní bezpečnosti. Po pěti letech se dostal za vzorné chování na svobodu, naopak poslední z iniciátorů hladovky byl na svobodu propuštěn až na amnestii v roce 1968. Tyto osudy by nám měly být mementem.



Vzhledem k tomu, že se jedná o poslední lokalitu, kde se zachovaly některé autentické vězeňské objekty z doby komunistické perzekuce, rozhodla vláda ČR svým usnesením č. 609 ze dne  16. 6. 1999 vybudovat zde památník jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistické zvůle a toto své rozhodnutí potvrdila i usnesením č. 264 ze dne  15. 3. 2000. Realizace částečné rekonstrukce bývalého tábora Vojna na Příbramsku byla spojena s vybudováním tematické expozice v areálu Památníku Vojna, jako pobočky Hornického muzea Příbram, na které se podílelo také Muzeum III. odboje Příbram a Konfederace politických vězňů ČR. Z šestnácti historicky nejdůležitějších staveb, které se zde dochovaly, je zpřístupněna budova velitelství tábora, korekce, tzv. bunkr, ubytovací objekt G, kulturní dům, někdejší vězeňská ošetřovna a další, situované mezi bývalými uranovými šachtami Vojna č. I a II.


Historie vězeňského lágru Vojna nebyla dlouhá, avšak povědomí o jeho existenci a jemu podobných musí být zachováno pro další generace.


V lednu 2001 byl areál vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti.


Památník Vojna


adresa:Lešetice 52, 262 31 Milín, Lešetice





Kodex redakce Reklama Kontakty Informace o cookies Ochrana osobních údajů
Provozovatel portálu pribram.cz Rosalota, s. r. o.
Žižkova 708
261 01 Příbram II

IČ: 02289288
Společnost je zapsána v obchodním rejstříku
městského soudu v Praze - oddíl C, vložka 217655.


Redakce zpravodajství portálu pribram.cz
Společnost Rosalota, s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
2014 - 2019 © Rosalota, s.r.o.Všechna práva vyhrazena. webdesign | websystem | KAO.cz