Putování Madony Svatohorské našimi dějinami

6. září 2021 (13:39)

foto: Státní okresní archiv Příbram/se souhlasem

V sobotu 11. září 2021 se koná Příbramská svatohorská šalmaj. Přibližně v 10 hodin dopoledne bude u Korunovačního oltáře požehnána nová kopie zdejší milostné sošky Panny Marie, kterou vyřezal Jan Bondra z Třebska. Tato soška Matičky pak bude putovat do farností v naší vlasti a zvát na pouť na Svatou Horu. Počítá se s tím, že putovat bude až do 300. výročí slavnosti Korunovace, tedy do roku 2032, a že se vydá na pouť i k našim přátelům z Itálie, Slovenska či Německa.

Sošce Panny Marie Svatohorské se prokazovala a prokazuje úcta ne proto, že bychom věřili, že je v ní přítomno nějaké božství nebo síla, nebo že bychom od sošky něco žádali či k ní upírali svou důvěru, jako tomu kdysi bylo u pohanů, kteří do svých model vkládali své naděje. Hezky to roku 1629 vysvětlil jezuitský spisovatel Kašpar Arsenius z Radbuzy: „V obrazech, které líbáme a před kterými klobouk snímáme a klekáme, samému Kristu Pánu se klaníme a milé jeho svaté v jejich obrazech, podobenstvích a památkách ctíme; nečiníme pak toho tomu dřevu ani obrazu (jak nás protivníci křivě pomlouvají), ale tomu, co obraz a dřevo vyznamenává, a tak v tom dřevu a skrze ně, témuž vyznamenanému se klaníme.“

Bylo to právě Tovaryšstvo Ježíšovo, které od dvacátých let 17. století usilovně pracovalo na duchovní a kulturní obnově zdevastovaného Českého království. Za následováníhodný vzor si vybralo věk panování Karla IV. a jeho arcibiskupa Arnošta z Pardubic a jejich úctu k Panně Marii. Jezuité v čele s Bohuslavem Balbínem ve svých dílech stvořili i legendu o tom, že Arnošt sám vyřezal asi roku 1348 mariánskou sošku z hruškového dřeva, která stávala v kapli příbramského arcibiskupského hradu.

Za husitských válek byl roku 1422 tento hrad dobyt. Příbramští mariánskou sošku zachránili a přenesli nejprve do kostela sv. Jakuba a pak do špitálu u sv. Jana na předměstí. Odtud byla asi roku 1476 přemístěna do svatohorské kaple, kde stála na jižním oltáři. Na přilehlé zdi byli namalováni klečící havíři v kápích a s rozsvícenými lampami, modlící se ke své ochránkyni při nebezpečné práci.

V gotickém umění byla zobrazována Panna Maria s nahým Ježíškem, kterému je třeba darovat oděv a vše potřebné pro život. Věnování šatiček pro milostnou sošku bylo a je oblíbeným projevem mariánské úcty, doložené takto již ve 30. letech 17. století. Tehdy byla tato soška oblékána do damaškových sukniček se stříbrnou tkanicí uprostřed.

Svatohorská Madona měla tehdy ještě světlou pleť a žluté vlasy a na hlavě zdobenou korunku. Pod ní byl pozlacený papírový vínek - věneček, který se z úcty k starobylosti sošky nesundával. Ježíšek měl kadeře podobné zlatu. Se dvěma gotickými korunkami podobnými té, se kterou je vyobrazován Karel IV., vidíme Svatohorskou Madonu například už na nejstarších rytinách z druhé poloviny 17. století a na mariánském sloupu na svatohorském náměstí.

Za třicetileté války byla soška několikrát ukrývána před nepřátelskými vojáky v soukromých domech či v brdských lesích. Když bylo v bitvě u Jankova západně od Sedlčan 6. března 1645 císařské vojsko rozdrceno Švédy, levá Mariina líce praskla a od té doby má na tváři malou jizvu. A když se za francouzsko-nizozemské války šířila krajem zpráva o možném vpádu vojska do Čech, dali jezuité zřejmě poprvé vyrobit kopii Svatohorské Madony. Pak už si její napodobeniny, vyráběné místními řemeslníky a umělci rádi odnášeli a dosud odnášejí poutníci do svých domácností a kostelů.

Svatohorská soška byla nošena v čele prosebných procesí v těžkých obdobích moru a jiných epidemií stejně jako při slavnostech v časech lepších, například v roce 1732, kdy byly hlavy Panny Marie i Ježíška korunovány honosnými zlatými korunkami vyrobenými podle osobní císařské koruny Rudolfa II. Vlivem oxidace na olejové polychromii soška včetně obou obličejů časem ztmavla.

I v dalších stoletích, pokud originálu sošky hrozila zkáza, byla ukrývána. Na oltář se vracela teprve poté, co nebezpečí pominulo. Z doby, po kterou Svatou Horu spravují redemptoristé, připomeňme rok 1866, kdy zemí táhli Prusové. Po únorovém puči 1948 byl originál ukryt před běsněním státních orgánů postupně na několika místech a byla vystavována kopie. Po prozrazení úkrytu originální sošky i barokních korunek a při následných politických procesech probíhajících ještě začátkem 60. let 20. století se však události tak zamotaly (to je na dlouhé vyprávění), že se ani vyslýchaní svatohorští kněží a kostelník nemohli shodnout na tom, která ze sošek je skutečným originálem. Rozhodnutí o tom bylo v červnu 1972 odůvodněno prohlášením příbramského konzervátora Antonína Pelána, který toho roku převzal k opětnému zrestaurování od duchovního správce Svaté Hory Karla Olšara sošku, o níž prohlásil, že je totožná s tou, který restauroval jako originál již v roce 1940 na objednávku svatohorského rektora a redemptoristy P. Otty Louly.

Další pochybnosti o tom, která ze svatohorských sošek je originál, vyjádřil diecézní konzervátor v roce 2000. Podle mého názoru by to s pravděpodobností hraničící s jistotou mohla odhalit dendrochronologie, ale když pomineme hodnotu sošky jako uměleckohistorického předmětu, je vzhledem k nahoře uvedené symbolice opravdu důležité, zda před sebou máme gotický originál, barokní, novodobou nebo současnou kopii?

Mnohem důležitější je, že na přímluvu Panny Marie bylo a bude vyslyšeno mnoho proseb. A pokud některá prosba vyslyšena nebyla či nebude a zázrak se nestal nebo nestane, lze si připomenout, co roku 1758 ve své knížce o Svaté Hoře napsal jezuita Ignác Popp: „Ačkoliv dochází k mnoha zázrakům, nikde nebylo řečeno, že budeme v tomto životě zbaveni lidských trápení a že se všechno uskuteční podle našich přání. I Kristus byl vystaven velkému utrpení, ale nakonec ho přijal s pokorou a slovy: ‚Buď Tvá vůle, Pane.‘ Je tedy třeba zachovat si veselou mysl, protože cokoliv je vloženo do božích rukou, dopadne, jak má, a je uchováno na věčnosti. To je největší ze všech darů a zázraků.“

zdroj: Věra Smolová - Státní okresní archiv Příbram

autor: Jakub Pečenka