Jan Hradecký: Jsem vyloženě tréninkový typ, závod už je pak odměna

Honzo, nedávno jsi získal ocenění za nejlepšího sportovce Příbramska za rok 2022. Co na to říkáš a překvapilo tě, že jsi vyhrál?
Musím říct, že mě to docela překvapilo a nečekal jsem, že by to takto mohlo vyjít. Spíše jsem myslel, že vyhraje Mathias Vacek, který je mimořádně talentovaný, jeho výkony jsou něco parádního. Moc mu fandím. Stejně tak Ondrovi Čermákovi. Vzhledem k tomu, že spolupracuji s Martinem Černohorským, který je Ondrovi velmi blízko, měl jsem všechny jejich úspěchy v sidecarcrossu z první ruky.

Tyto ankety, ve kterých se potkávají zcela odlišné sporty, jsou v podstatě nesouměřitelné, a tudíž nemohou být z principu objektivní. Vždy se najdou kritici, kterým připadá nefér, že např. Mistr světa v sidecarcrossu (Ondřej Čermák) skončil až na třetím místě, zatímco někdo, kdo byl „pouze“ desátý na světě, anketu vyhrál. Co si o tom myslíš?
Vlastně co k tomu říct. S takovou kritikou to mám dost rozpolcené. Jak jsem řekl, já bych dal svůj hlas Ondrovi nebo Mathiasovi, oba jsou pro mě jedničky. Když se ale zpětně podívám na mé poslední roky, dřel jsem fakt hodně. Některé výkony se mi opravdu povedly, ale srovnávat se to stejně asi nedá. To je důvod, proč jsem se těmto anketám vždy vyhýbal. Do této mě přihlásila tajně moje žena Katka, což jsem zjistil později až z novin. Nerad bych někoho urazil, ale většina „kritiků“ nemá o našich cestách za dobrými výkony ani páru. Kritiku tedy spíše v tomto ohledu nepřijímám a ani na ni nijak nereaguji. Přece být vítěz této ankety nemusí být jen o samotných výsledcích, ale také o soustavné sportovní přípravě, ve které jsem udělal, co jen šlo. Anketu jsem mohl klidně s čistým svědomím vyhrát. Děkuji všem, kteří mi dali hlas a moc si toho vážím.

Už o tobě víme, že se ti v loňském roce skvěle povedl Norseman, což je Mistrovství světa v extrémním triatlonu v Norsku. Málokdo ale ví, že Norsemanu předcházela náročná kvalifikace v podobě dalšího extrémního závodu Jánošík, který probíhal v prostředí Malé Fatry na Slovensku. Můžeš nám ho trochu přiblížit a popsat tvé pocity v něm?
Jánošík to byla neskutečná jízda. Stál mě hodně úsilí, abych se kvalifikoval na Norsemana. Byla to sázka na jednu kartu. V kopcích se mi docela daří a věděl jsem, že když budu tvrdě pracovat, můžu to dokázat. Pro běh v horách jsme s kamarádem Romanem využívali Brdy a kopce v okolí Čenkova, tam jsme bušili výškové metry, jak to jen šlo. Společně jsme také dvakrát absolvovali soustředění spojené s rodinnou dovolenou v Hallstattu a Zell am See, kde jsme denně naběhali přes 1000 výškových metrů a další metry na túrách. Tam mi to opravdu chutnalo a na Malé Fatře jsem pak byl opravdu silný.

Samotný závod jsem si prostě vysnil. Představoval jsem si, jak bude pěkné počasí, my budeme silní a vpředu na postupových místech. Všechno se nám nakonec splnilo. Jánošík začíná o půlnoci a tím je to fakt těžké, protože se hrozně dlouho nespí. Voda tak 14-16 °C, noc… Celá cyklistika v totální tmě. Naštěstí nepršelo, ale zima byla hrozná -2 °C, až mi zamrzaly brýle. Celou cyklistiku jsem jel první, až na konci mě dojel Michal Rajca. Na kontakt jsme pak vybíhali. Nakonec byl lepší, ale 2. místo bylo fajn. Závěr maratonu, na kterém jsme udělali 3300 výškových metrů, byla strašná bolest. Na poslední občerstvovačce asi 1,5 hodiny před cílem mě to fakt semlelo, ale dostali jsme se z toho a protnuli jsme cílovou pásku na 2. místě. Hrozná satisfakce. Je skvělé, když po takové dřině něco takhle pěkně klapne.

Extrémní triatlon je specifický tím, že každý závodník má na trase tzv. support, tedy jakéhosi parťáka, který mu pomáhá na trati. V tvém případě se jedná o Romana Bonka. Můžeš blíže popsat jeho úlohu a jakou část závodu s tebou absolvuje?
Na většině takových závodů je support povinný stejně jako povinná výbava. To není jen, že běžíte, ale ještě musíte mít nějaký batoh s výbavou, kdyby se něco přihodilo. Nějaké to kilo navíc to udělá. Roman byl neuvěřitelně zodpovědný, sám trénoval se zátěží, aby toho mohl nést více. Jeho podpora začala již dávno před závodem tím, že se parádně připravil. Samotný závod je pak pro support snad ještě náročnější než pro závodníka. Je to velká zodpovědnost. Nesmí na nic zapomenout, nespí a na závěr musí běžet. Loni na Jánošíku musel běžet celý horský maraton se mnou (teď je to trochu jinak).

Ale k závodu. Vylezete z vody, oblékání je kvůli zimě složité, takže vám pomůže, na nic nezapomene a jedete. Vše pak uklidí a jede autem za vámi. Domluvíte si zastávky, kde vám dává občerstvení. Připraví druhé depo, opět pomůže, vše uklidí a vybíhá na maraton. Hlídá správné občerstvení a nese, co unese. Stanice s občerstvením bývají na takových závodech dost daleko od sebe. A dál? Prostě vás ve zdraví dostane do cíle.

Triatlon je nesmírně náročný v tom, že musíš trénovat na tři sporty zároveň. Kolik času týdně průměrně věnuješ tréninku a jaké objemy musíš natrénovat?
Jsem vyloženě tréninkový typ sportovce. Snažím se mít vše promyšlené a naplánované. Obdivuji kluky, co si jdou prostě jen zatrénovat. To mi moc nejde. Dělám si přesný plán, přes který nejede vlak. Když něco nesplním, jsem nula. Trpím klasickou nemocí všech vytrvalců, kteří normálně chodí do práce, a tou je přetrénování (směje se). Je toho fakt hodně. Zcela běžně se ve střední fázi přípravy dostanu přes 21 hodin týdně = plavání, kolo, běh, posilovna. Když je počasí a nemusím být na kole uvnitř, tak to skáče samo a je toho ještě více.

Je o tobě známo, že se triatlonu nevěnuješ profesionálně, ale při práci. Učíš na základní škole a do toho si přivyděláváš jako masér u příbramských volejbalistů. K tomu máte doma dvě děti. Popiš nám, jak vypadá tvůj obvyklý den, do kterého musíš nacpat všechny své aktivity?
Naše děti mají svoje kroužky a tréninky, tak je to snazší. Když byly děti ještě ve školce, měl jsem dost často na tréninku výčitky, a to se mi pak trénovalo fakt špatně. Ale pojďme k tomu, jak vypadá můj den – tak třeba středa. Vstanu před pátou, jdu běh 1,5 – 2 hodiny. Nyní jsou to opakované kopce, blíží se MČR ve sky race na Ještědu. Pak jdu do práce, potkám se na chvíli s dětmi, než jdou na jejich tréninky, když se zadaří. Následuje plavání 2 hodiny, nějaká masáž (někoho) a domů, stihnout ještě prohodit pár slov s dětmi a skvělou ženou.

Víkend je podobný jen bez masáží a bez práce. Trénink, než děti vstanou a druhý navečer. Moje žena mi v tomto pomáhá. Navíc, když už je toho fakt hodně, řekne dost. To vím, že musím přibrzdit, že to přeháním. Patří jí za vše obří dík.

Triatlon tě neživí, navíc je to neskutečná „rasovina“, během které jde člověk kolikrát na dřeň a sáhne si na dno. Proč si člověk tohle vlastně dobrovolně způsobuje?
Mám rád kopce a hory a rád v nich trénuji. Když už pak trénuji, tak proč si nestanovit nějaký cíl? To se ale pokaždé zvrtne a je to z toho tréninkový plán, který se musí prostě dodržovat. Závod už je odměna. Někdy se povede, jindy se nepovede, ale pokud pro cíl člověk udělal maximum, tak celý prožitek ho mimořádně naplní.

Ve vaší rodině jste všichni náruživí „sporťáci“. Když jedete na společnou dovolenou, dokážete někdy vůbec jen tak relaxovat a ležet třeba u moře?
My vlastně odpočíváme na té dovolené, jen je to hodně aktivně. Je to fyzicky náročné, ale hlava si odpočine strašně moc. Prostě to tam pěkně pošleme, pak se z toho vzpamatováváme až doma (směje se). Ale kvůli dětem jedeme občas i k moři, jestli se ptáš na tohle. Jen se prodlužuje doba na horách a čas u moře se pak zkracuje. Tam třeba 3 dny jen ležíme na pláži. (Když nepočítám ranní běh a 2x denně opravdu lehké plavání v moři.)

Máš ještě nějaký neuskutečněný sportovní cíl či závod, který bys chtěl absolvovat?
Neuskutečněný asi ani ne. U triatlonu se všichni ptají na Havaj, ale ta mě neláká. Vedro a rovina mi prostě nejdou. Na rovině jsem o polovinu horší cyklista i běžec. Někdy v budoucnu bych se rád postavil na některý z dlouhých závodů v běhu v horách (např. Großglockner Berglauf, běhy v Itálii, Španělsku nebo jiné). Ta vzdálenost mě ale stále děsí. Zvláštní šimrání mám, když se řekne UTMB (Ultra-Marathon du Mont-Blanc), ale těch 170 km mě prostě děsí. Momentálně mi to přijde nad mé možnosti.