Jakub Ročňák: Mám rád, když je hudební podkres jen taková krajina, po které se můžu volně pohybovat

Příbramáci tě znají zejména jako frontmana a multiinstrumentalistu populárního uskupení Jazz Faces. Zároveň hraješ s kapelou Origami. Kdy byly obě kapely založeny a jak se od sebe navzájem hudebně liší?

Jazz Faces je uskupení, které dal dohromady Marek Stark, který zde dodnes funguje jako kapelník. Marek mě jednoho dne oslovil, jestli bych si s ním nechtěl zahrát v kapele. Byl zároveň mým prvním učitelem ze ZUŠky. Dost jsem se ho tehdy jako dítě bál, protože to byl přísný učitel a nebyl jsem zdaleka jediný (směje se). První koncert kapely jsme odehráli před nějakými 17-18 lety, když mi bylo asi 19 let v Motorbaru na „Březákách“.

Origami se nějak napůl vykrystalizovalo z dřívější kapely, která fungovala na „gymplu“, kdy jsme se ještě jmenovali Endemit. V původní sestavě jsme se dali dohromady tuším v roce 2009. V kapele je se mnou kytarista a zpěvák Zdeněk Melín, basák Láďa Čížek, Ilča Lacinová jako stálý host, bubeník Petr Černohorský a Roman Lacina. Hlavní rozdíl mezi oběma kapelami spočívá v tom, že zatímco v Jazz Faces hrajeme převzaté světové hity, tak v Origami se soustředíme na naše vlastní autorské věci. Občas hrajeme i nějaké „covery“, které se nám líbí, ale převážně se věnujeme vlastní tvorbě.

Jazz Faces je velmi početné a mnohovrstvé uskupení. Bylo vás vždy tolik nebo se kapela postupně rozrostla o další instrumenty a doprovodné vokalistky? Jak jste v takovém počtu vůbec schopni se scházet a zkoušet?

Začnu od konce. My totiž s touhle kapelou vlastně téměř nezkoušíme. Ty zkoušky, pokud vůbec probíhají, tak až v den koncertu, abychom si v rychlosti přehráli věci, které jsou nové. Samozřejmě ze začátku jsme si potřebovali ty věci nacvičit, ale nikdy to nebylo na pravidelné bázi. Jinak je pravda, že zkraje jsme hráli myslím asi jen v pěti lidech – basa, kytara, bicí, klávesy a já saxofon + zpěv. Začátky byly postavené hodně na „instrumentálkách“. Hráli jsme věci, které nebyly úplně masové, trochu víc mimo mainstream a postupně se to do toho začalo vkrádat (světové hity) a s tím jsme se i začali rozrůstat. Líheň je v příbramské ZUŠce.

Repertoár Jazz Faces je velmi pestrý, nicméně jazz, pop, soul a funk dominuje. Kdo a podle čeho písně vybíráte?

Obvykle se v nějakém užším kruhu domlouváme, co by šlo a nešlo hrát. Když někdo s něčím přijde a je v tom mužský part, tak já řeknu, že to vyzkouším a uvidíme. Kolikrát se už stalo, že se něco přineslo, ale já pak zjistil, že na to nemám nebo že se v tom necítím. Stále se potýkám s problémem, že nejsem školený zpěvák a nikdy jsem se nenaučil technicky ovládat svůj hlas. Vím proto, že když pak hrajeme tříhodinové koncerty a já z toho zpívám 15 a více písní, tak mi ten hlas odchází.

To, co hrajeme, je ovlivněné i tím, že Viktor Jerman, který s námi sice hraje na klávesy, ale je to především skvělý kytarista, pro nás ty věci aranžuje. On je schopný to zapsat do not a občas udělá vlastní aranže pro dechy, protože už ví, jaké obsazení máme a píše nám to vlastně na tělo. Obecně ale platí, že musíme brát ohledy na to, co zvládneme nebo co dokážeme předvést natolik věrně, abychom si zatím mohli stát. Nejde úplně bláznit v tomhle, protože máme své limity a prakticky netrénujeme.

Máš nějaké civilní zaměstnání, které tě živí nebo se plně věnuješ pouze hudbě?

Pouze hraní by mě neuživilo. Dlouhé roky jsem pracoval v marketingu, ale zjistil jsem, že mě to nenaplňuje a že to není ten směr, kterým bych chtěl jít. Jsem proto ve fázi, kdy jsem se po letech rozhodl změnit svoje směřování. Chci se vydat směrem blíž k práci s lidmi, do sociální sféry. Dělám si souběžně psychoterapeutický výcvik a jednou bych chtěl být psychoterapeut. To vím o sobě už dlouhou dobu, ale taky mi dlouho trvalo, než jsem se přihlásil na výcvik. Je to běh na dlouhou trať, ale chci to zkusit. Budu se ale dál věnovat i muzice a kombinovat tyto dva světy. V tuto chvíli mám už domluvenou práci, o které bych ale zatím nechtěl mluvit.

Věnuješ se vedle Jazz Faces a Origami i nějakým vyloženě soukromým projektům? V jednom tvém dřívějším rozhovoru jsem se dozvěděl, že občas hraješ s DJ elektronickou hudbu, ke které ho doprovázíš na saxofon a jedná se mnohdy o čistou improvizaci.

To byla taková éra, kdy jsem se dostal k hraní s různými DJs. Později se ta spolupráce s některými ustálila. Často jsem jezdil na jednu takovou akci do Radosti FX (klub v Praze) s DJ Vilémem, kde jsem dopředu nikdy nevěděl, co bude hrát a já jsem proto hrál jen to, co mě napadlo nebo co mi zrovna přišlo vhodné. To mě vždycky bavilo, neumím si totiž představit, že bych hrál věc, kterou mám dopředu připravenou podle not. Mám ale i vlastní sety muziky, do kterých vím, že se mi bude dobře hrát. Je to pro mě jen takový podklad, krajina, po které se můžu volně pohybovat. Dřív jsem tyhle akce dělal spíš nárazově a náhodně, když mě někdo oslovil. Teď bych se tomu chtěl věnovat častěji. Buď hraji s někým nebo sám na akcích, svatbách a firemních večírcích a kombinuji to s hraním na saxofon.

Nějaký čas jsi pobýval v zahraničí. Můžeš na tu dobu trochu zavzpomínat?

Vždycky jsem chtěl mít zkušenost ze života v cizině. Bohužel mi to tehdy nevyšlo na vysoké škole v rámci Erasmu. Šel jsem proto do práce a až po mnoha letech jsem si zkusil zažádat o vízum do Kanady. Přidělování víz zde funguje na bázi losování, protože se jich uděluje každý rok jen omezený počet. Já jsem jeden den zažádal, když se otevíral tzv. „pool“, druhý den jsem přišel do práce, otevřel jsem mail a zjistil jsem, že jsem byl vylosován. Bral jsem to jako znamení, že bych měl skutečně odjet. Jednalo se o speciální typ víza Working holiday, kdy člověk může pracovat kdekoliv.

Musím říct, že to byla úplně skvělá roční zkušenost. S kamarádkou jsme procestovali Vancouver Island a Britskou Kolumbii, Yukon, kousky Aljašky a pak zase zpátky do Vancouveru. Já jsem si pak ještě vymyslel, že si koupím kolo a pojedu z Vancouveru do San Francisca. Vzal jsem si na to hodně času, dělal jsem po cestě ještě různé odbočky. Protože mám rád víno, tak jsem jel i po vinařských oblastech v Nappa Valley nebo v Oregonu. Trvalo mi to dlouho, ale nikam jsem nepospíchal, takže jsem nakonec najel asi 2.750 km. Srandovní je, že až během cesty jsem zjistil, že tam vede oficiální trasa, která vede až do San Diega, která se jmenuje Pacific Coast Trail.

Co se práce týče, nejdřív jsem dělal rukama na stavbě, což byla pro mě „nemanuála“ dobrá zkušenost. Pak jsem se dostal do soukromé prodejny alkoholu, což byla taky skvělá zkušenost, protože jsem tam víc čuchnul k vínu. Mohl jsem jich hodně ochutnat. Kanadské víno je sice drahé, ale báječné. Každý týden jsme jako zaměstnanci měli ochutnávky tří čtyř vzorků, abychom to pak byli schopni prodávat. Díky tomu jsem ochutnal mraky druhů a přesto, že to bylo mizerně placené, tak bych neměnil. Musím říct, že od té doby stále koketuji s myšlenkou, že bych s tím vínem něco dělal. Občas uspořádám pro kamarády takové ochutnávky určité oblasti nebo odrůdy a k tomu připravím nějakou prezentaci.

Co vás čeká s Jazz Faces za akce přes léto?

Velmi rád bych pozval 29. června všechny příznivce Jazz Faces na pravidelný koncert do klubu No. 1 v Příbrami a pak taky děláme pravidelně příjemnou akci na Velkém Víru 15. července. Koncem srpna pak máme ještě piknik na Nováku.