Včera jsme si s přáteli zašli do nenápadné příbramské restaurace na Rynečku (místní tomu podniku říkají V Kobercích), protože nás zlákala cedule u vchodu: Vepřové hody. Co si budeme vyprávět, nejen kulturou živ je člověk a klasická česká kuchyně s kroupovými jelítky, jitrnicemi, tmavou i světlou tlačenkou nebo klasickou „prdelačkou“ přijde v chladu velmi vhod, zvlášť, když je i cenově dostupná. Jen jsme měli strach, zda se do lokálu vejdeme, když je nabídka tak lákavá.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se nejen vešli, ale kromě nás v restauraci sedělo jen několik dalších hostů. Pojali jsme podezření, zda něco není v pořádku, zda třeba nepřicházíme s pověstným „křížkem po funuse“. Ale nikoli – ta akce má trvat ještě několik dní (trefili jsme se náhodou hned do toho prvního). S mírnými obavami jsme si objednali – každý něco jiného – a opět – všechno v pořádku. Jelítko bylo výborné, jitrnice s křenem taky, ovar se rozpadal v ústech, vůně majoránky, česneku a tajemných přísad sálala z polévky, dokonce chléb ještě nahřáli. Prostě to nemělo chybu. Dokonce i obsluha byla příjemná a pozorná. Tak proč tak málo hostů?

A to je pravý důvod, o kterém tu píši. Samozřejmě – mnozí mi řeknou – co se divíš? Je krize! Kdo má na to vysedávat v restauracích v téhle nešťastné době?

Ovšem, situace není zrovna růžová, to si nemá smysl namlouvat. A Příbramsko v současnosti nepatří mezi vzkvétající regiony této země. Kdekdo tu otočí korunu pětkrát v dlani, než se ji rozhodne vydat. Co našich spoluobčanů denně dojíždí do zaměstnání do Prahy nebo do nejrůznějších montoven a manufaktur v Čenkově či na D5. Tam pracují, tam jejich zaměstnavatelé odvádějí daně, tam si mnozí i nakoupí – a domů přijedou unavení a jsou rádi, že se jdou vykoupat a u televize s Růžovou zahradou pak usnou.

Příbram (ale nejen ona) se stává noclehárnou. Místní podnikatelé to cítí. Obraty se snižují, po obchodních tepnách bloudí stále méně lidí, kteří víc nahlížejí do výkladů, než aby do prodejen vstoupili, neřkuli, aby si něco dokonce koupili. Oživení nastává jen v termínech „brannosti“ a v poslední době dokonce spíš v termínech, kdy jsou vypláceny nejrůznější sociální dávky. Profitují společnosti, poskytující úvěry bez ručitele, ale zato s tučným úrokem, točí se výherní automaty, které od těch, jež sázejí vše na jednu kartu, vyberou mnohonásobně víc, než jim vyplatí.

Čekáme na zázrak, na obrat, změnu k lepšímu – a ten zázrak nepřichází. Protože on jej za nás nikdo neučiní. Musíme se asi postarat sami. Je to tady u nás vůbec možné?

Jsem přesvědčen, že ano. Samozřejmě – do Příbrami nepřijde cizí investor, aby zde na zelené louce vystavěl automobilku nebo elektrotechnického molocha, který zahltí světové trhy. Co by tu dělal? Byl by blázen – když už, raději půjde tam, kde je lepší dopravní spojení, kde není tak drsné klima, problematický terén, nedostatek surovin a užitkové vody – třeba do Polabí a podobně.

Ale něco tu máme – krásné okolí, stále ještě málo poškozenou přírodu. V jiných částech naší země, kde je to podobné, si toho obyvatelé včas všimli a využívají toho. V pohraničních horách, na Vysočině, v Českém ráji, na Moravě. Proč tady neuděláme my sami něco proto, aby i do našeho regionu začali proudit návštěvníci, turisté. Svatá Hora a hornické muzeum je jistě něco, nač můžeme být hrdí a co mnohé osloví. Ale chtělo by to víc. Mnohem víc. A to tu je – krásné a hluboké lesy v Brdech, které se navíc armáda chystá opustit. Není tohle naše příležitost?

Když se jí včas chopíme, pak třeba i na tom Rynečku si časem budeme muset dopředu objednávat stůl, Pražskou ulicí se budou sunout koupěchtiví zákazníci, kteří ušetřili čas i peníze za dojíždění, protože pracují hned „tady vedle“.

Anebo budeme stále čekat na pověstného Godota, který nepřichází?


Obsah příspěvku nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.


Michal Čámský, občanské sdružení Brdy Res-publica